Přežili jsme (51. týden)

Připadalo mi to nereálné, ale 24. v půl sedmé večer jsem po třech dnech šúrování nakonec měla, až na dva hrnce od večeře, uklizenou a nablýskanou kuchyň, obývák a potažmo celý byt. Na nadílku měli přijet Lvíčkovi rodiče, jeho ovdovělá babička a bratr, takže jsem od večera vůbec nic nečekala… a byla jsem velmi příjemně překvapená. Švagr nepřijel, tchánovci i babička byli skvělí, dárků tak akorát (tedy pro děti trochu moc, jako obvykle, ale s 90 % si zvládli pohrát ještě ten večer a prakticky vše se jim trefilo do vkusu), všichni měli radost a únava pouze přiměřená. Dostala jsem zařízení na prozvánění klíčů (to fakt existuje), vytoužené rádio do sprchy, kabelku od Rosy Mitnik a spoustu knížek, které nevím, kdy si přečtu, ale to mi nebrání z nich mít radost 🙂 Lvíček ode mě dostal výztuhy do límečků košil, Sedláčka, vstupenky na Neviditelnou výstavu a klíčenku pro hipstery 😉

V předvánočním shonu taky zapadlo Vikiho 22 měsíců. Zase pokročil – už bezpečně označí příslušnou dvouslabikou všechny členy rodiny, naučil se nová citoslovce jako „o-ou“ nebo nelsonovské „chá-chá“ a taky třeba od ségry odpozoroval hru: když přijedeme z výletu, zavře v sedačce oči a dělá, že usnula. Takže taky zalomí hlavu, přivře oči na škvírečku a čeká, až začneme hořekovat „on nám ten chlapeček usnul!“ a pak se kření. Taky umí už několik písniček, neustále se snaží lézt po výškách a taky se mi začal nonstop sápat po mobilu, takže zřejmě už tak mizerná frekvence blogování a publikování fotek ještě výrazně klesne. V příštím kalendářním roce doufám ve dvě věci: že se rozmluví a že začne chodit na nočník.

A taky, ale to už je opravdu propadliště dějin, jsme zažili a přežili první školkovou besídku. Je ze mě oficiálně beznadějný opičí rodič, protože za bezdětna jsem těmhle pásmům nerozuměla a přišly mi trapné a k smíchu. Týdny drezírovat čtyřleté a pětileté prcky a pak je nahnat v houfu před rodiče, aby zpívali pořád dokola „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati, Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati“, protože si nedokážou spočítat, kolikátý mají verš… jenže když je tam najednou to vaše dítě, všechno je jinak, všechno je jedno a vám tečou slzy dojetí za každý tón a slabiku, kterou dá váš miláček aspoň přibližně dobře 😉

Fotodokumentace v příloze.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u “Přežili jsme (51. týden)

  1. Chachá, tu hru na usnutí moc dobře znám! U nás se tak zažila, že už ji hraju i já jako spolujezdec:) Horší teda je, když se začne hrát ještě před koncem cesty, protože máme experimentálně ověřeno, že po čtyřech, pěti minutách „hraju, že spím“, usnou doopravdy. Tak vše nej do 2017, ať se daří!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *