Školkáčci (12. týden)

Je to tak – můj malej chlapíček byl v pátek poprvé ve školce. Já byla jako na trní, on to dal úplně suverénně, samozřejmě hodně pomohlo, že tam měl Brígu. I když si prý hráli každý jinde, což je údajně dobře. Jako chápu, že B bude ráda, že nemá živý ocásek, ale já v tom na pozadí slyším „dlabou na sebe“ 🙂 V úterý repete, snad to bude ok i dál.

Ohromně mě to osvobodilo. Ani nešlo o ty volné čtyři hodiny, jako o ten pocit, že na mně není už úplně závislý. (Mám radost, že to může jít postupně a že nejsem jako v některých jiných zemích postavená před realitu „pokud tě nebude živit manžel, mazej do práce a dítě do jeslí“.) Můžeme mít oba trochu víc „vlastního života“. A já už nebudu muset být máma na 24/7/365. Když to píšu, zní mi to strašně macešsky. Strašně kacířsky. Miluju svoje děti a jsem hrozně ráda, že jsem s nimi mohla být – s Bibi dva a tři čtvrtě roku, než začala dvakrát týdně s dopoledni v miniškolce, potažmo tři a čtvrt, než šla na „fulltime“, s Vikim doteď a s radostí ještě (téměř) libovolnou dobu, než bude připravený na víc. Ale ten tlak toho, že je to POŘÁD, už byl po těch skoro 4,5 letech obrovský. A v dnešní době, kdy jsme měly před dětmi práci, koníčky a společenský život, se nikdo nemůže divit, když se k tomu chce žena-matka aspoň v nějaké míře vrátit.

Ale na veselejší notu: třeba naplňování koníčků jde čím dál líp i s dětmi. Čtení, byť trochu jiného žánru, než bych si už teď vybrala sama – některé dětské knížky ale fakt stojí za to i v dospělosti! Se čtením „dospěláckých“ jsem se ale teda zasekla. Sinuhet stěží v půlce, a není to tím, že by se četl špatně! S knížkou „o lidech, co mají ocas“, jak ji občas okukuje Bíba, tedy Ódinovým dítětem, jsem se dostala do dvou třetin. Od Vánoc. Holt papír. A ještě tristnější stav má výborná knížka o reklamě, kterou jsem dostala od Lvíčka, jenomže to je 1) papír, 2) odborná literatura, 3) anglicky a 4) skoro sto let stará. Je to hutné a čtení vyžaduje soustředění a čas. Mám – zatím – málo obojího, protože trvá stav „když děti spí odpoledne, usnou večer až mezi devátou a desátou“. Uvidíme, jak s tím zacvičí letní čas. A kromě čtení: dnes jsme byli v minizoo (Zájezd). BEZ KOČÁRKU!!!!! A byl to opravdový rodinný výlet, který jsme si užili vážně všichni, ne ještě loňské „vyrazíme na nějakou atrakci pro děti, kde je vypustíme a budeme dozorovat“. To je taky ohromně nakopávající a už mám v plánu asi deset dalších podobných výletů 😉

Už od narozenin mám v hlavě podrobnější článek o Vikiho mluvení a taky rozvoji hry, ale pořád se k tomu ne a ne dostat a pořád přibývají novinky 🙂 super je, že i se svojí minimální slovní zásobou ho hrozně baví a dokáže realizovat hry „na něco“ – například hrdelním „uááá“ dělá tygra a my musíme utíkat (nebo mě zahází do polštářů, řve, já se musím „bát“ a on pak dělá, že tygra odehnal, odhrabe mě a volá „mami“ :D), nebo si stoupne za noční stolek jako za pult a dělá prodavače zmrzliny a dortíků.

Bibi rozhodně nechci upozaďovat. Je mazlivá, tulivá, hodně jsme se za poslední dobu sžily. Highlight týdne určitě byl, že se naučila Ř. Myslím taky, že se s bráchou za ty tři týdny nemoci hodně naladila na stejnou notu a jsou to o dost větší parťáci, i když bitkaří taky pořád hodně. Ve čtvrtek, když jsem ji vyzvedávala, se na Viktorka sběhla podívat půlka školky, protože se všem chlubila, že v pátek tam s ní bude i její malej bráška 🙂 je hodná, i když občas i docela dost zkouší, co si může dovolit – začíná s takovým drobným lhaním, mlžením a podváděním (velmi častá věta, když ji zahlédneme, slyšíme nebo si logicky odvodíme, že dělá něco, co nemá: „ty jsi to viděl…??“). Ale tím si, hádám, musí projít taky každé dítě… snažíme se jí vysvětlit, že když řekne pravdu, dá se ledacos dělat, ale podvody jsou fakt špatný. Snad to už vcelku chápe.

Fotky za první jarní týden tady.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u “Školkáčci (12. týden)

  1. Gratuluju! A myšlenka, že si můžeš po několika letech užít 4 hodiny bez dítěte, mi kacířská rozhodně nepřijde:) U nás zase po mnoha letech děti jdou na výlet a nekňourají, že bolí nožičky/ bříško/ nechtějí být venku. Stačí jen sváča. A přitom řičí, že tohle je jejich nejlepší výlet v životě. Woooow:)

  2. Závist největší! Už pomýšlím taky na mini školku. Od září, jen musím nalomit muže… Když už ale nebudeme muset šetřit na střechu, tak by měli zůstat nějaké peníze na soukromou… ^^ Fakt strašně si fandím a přeju si, aby mi to vyšlo. Jen nevím co budu dělat s tím volným časem! 😀

    • Tak to je podle mě úplně zbytečná obava 😀 proběhlo to dvakrát a ani nevím, kam se ty čtyři hodiny vždycky poděly 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *