Viktor v sudu (23. týden)

Čas tak strašně letí a já ještě v pátek neměla ani zdaleka nahrané fotky, natož napsaný blog za předchozí týden, a to už pomalu abych psala post aktuální! Přitom zrovna minulý týden a zvlášť víkend byl tak nabitý, že se mi z toho doteď motá hlava 🙂 no co už, nějak to zflikuju!

Pořídili jsme Bibi kostým na školku v přírodě. Půjde za Lociku. Holt už to není to bezelstné dítě jako loni, co radostně souhlasilo s homemade kostýmem kočičky – plus u mě ale má, že jde přece jenom mimo ten nejhlavnější proud, co tvoří Elsy a Sofie. Locika byla její první panenka a jeden z prvních filmů, které viděla.

Viki se dost rozkecal. Každý den se naučí aspoň jedno nebo dvě nová slova – největší pokrok znamenalo „deje“ a „není“, miluje taky „éuo“ (éro), „hu(r)á“ „jupí“ „týjo“ nebo „tadá!“ jako prezentaci něčeho hotového a pěkného, užitečné je „dem“ (jdem), „tam“, „ven“, případně „moje“. Kdykoli jeho pozornost připoutá televize, slyším „Pepi“ jako požadavek na prasátko Peppu (aktuálně nejzamilovanější večerníček). Volá nás slovem „haló“, ale ten styl mi ze všeho nejvíc připomíná, jestli jste viděli takovou tu scénu ve filmu Eva tropí hlouposti 🙂 čas od času volá „haló“ jen pro radost z „haló“ 😉

V sobotu byla Bibi u babičky a my jeli s Vikim na Statek U Merlina (poměrně dost pozdě, protože Lvíček spal až do devíti :)). Když jsem chtěla pomalu opustit kozí ohrádku, vešla dovnitř dívčina s náručí pampelišek. Kozy se na ni samozřejmě hned u vchodu vrhly, začaly jí to žrát z rukou, holčička se rozeřvala… a já, jak jsem to sledovala, abych vychytala okamžik vhodný k odchodu, jsem na chvíli pustila Vikiho ze zřetele a ten nacouval a kecnul si přesně do velkého sudu s vodou pro kozy. Nic se mu nestalo, jen se vykoupal celý od krku ke kotníkům, usušili jsme ho půjčeným ručníkem (musím si koupit a vozit ten rychleschnoucí!), převlékli do náhradního oblečení a pak se strašně nerodičovsky asi půl hodiny smáli, protože se mu nic nestalo a scéna to byla jak z němého filmu. Měl chudák vůbec nějaký groteskový den, protože ráno šlápnul na pohozenou kalkulačku, podjely mu nohy jak na slupce od banánu a kecnul si na zadek, že zůstal jen koukat. No, nic, protáhli jsme ho statkem, nechtěl z trampolíny a klouzačky, tak jsme museli fingovat odchod… a ještě se na chvíli vrátil do trávy, něco tam kutil a pak nám sám od sebe každému přinesl jednu utrženou sedmikrásku. To nás teda dojalo 🙂

Skončili jsme tam později, než jsme čekali, tak jsme se rozhodli zajet na oběd do Zastávky. Přes peripetie s hledáním stolu jsme se nakonec dobře najedli, Viki snědl skoro celý řízek a pěknou hrst hranolků a dokonce jsme zažili jednoho VIP hosta – za námi zaparkoval jaguár s poznávací značkou K12 KZSVK, tedy Karel, 12. kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský 😀

Po obědě jsme jeli domů, přeložili Vikiho do kočárku a vyrazili na naši oblíbenou a teď už zřídkakdy provozovanou procházku do řepského McCafé. Pak jel Lvíček vyzvednout Bibi do Hvězdy, kde byly s babičkou na koncertě, my s Vikim jsme se zastavili na svačinu v obchůdku u Vietnamců a pak šli domů. Zjistili jsme, že Bibi spala, a po večeři jsme se spontánně rozhodli ještě zajet na muzejní noc do Výtopny Zlíchov a Meetfactory. Rozjezd nebyl úplně nejlepší, protože vestavěná navigace, která nás ještě nikdy ve štychu nenechala, nám tvrdila, že k cíli jsme dojeli na Jižní spojce. Ano, je odtamtud na Meetfactory vidět, ale sjet se tam jaksi nedá, takže nám dalo trochu motání přes Smícháč, ale nakonec jsme dorazili. Vláčky byly velký hit pro obě děti, hlavně zahradní parní železnice, kde se svezli oba (Viki dvakrát). Do Meetfactory jsem vlastně ani nechtěla jít – šla bych tam jen tehdy, kdybychom měli čas navíc, kvůli šanci potkat se se zdejší kurátorkou, kterou je moje spolužačka z VŠ. Ale nedomluvili jsme se a když jsem Lvíčkovi volala, byl s Bibi už tam. Tak jsme dorazili i s Vikim. Tomu se instalace moderního umění z nepochopitelných důvodů moc líbila, Lvíček a Bibi to nepochopili a já žádné spolužáky nepotkala, tak jsme sbalili fidlátka a dopravili se k autu. Nějak jsme ten den měli všechno s hodinovým zpožděním, od vstávání přes výlet a oběd až po odpolední spaní, večeři, Muzejku a ukládání, takže výletníci odpadli nakonec až v jedenáct (za mohutného hraní her „jak dělá ovečka“ v autě cestou domů, abychom je doma zvládli ještě umýt a převléct). Ale převládla euforie z nabitého dne a hlavně i večerního programu, které dokonce i Viki zvládnul na jedničku. Blýská se na časy!

V neděli jsme ještě ráno vyrazili do malé zoo. Bibi mě zmučila vstáváním asi v půl sedmé, odpadla v autě cestou domů a spala asi jen čtvrt hodiny, takže odpoledne jsme zaplaťpámbu strávily v odpočinkovém režimu samy doma; Viki šel s Lvíčkem na zmrzlinu a hřiště, kde se neuvěřitelně skamarádil s pětiletým kamarádem Bibinky (Dariem). Lvíčkovo vyprávění a fotky mě dojaly (a je mi líto, že se Dario s rodiči a novorozenou sestřičkou bude v dohledné době stěhovat pryč).

Fotodokumentace zde, popisky doplním. Někdy.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u “Viktor v sudu (23. týden)

  1. Marně jsem v dokumentaci hledala Vikiho v sudu, ale chápu, že u těch nejlepších momentů zpravidla chybí mobil po ruce:))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *