Ráno, mumraj před odchodem do školky. Přiběhnu do koupelny s odsávačkou nudlí, kterou potřebuju vypláchnout. (Jestli vás napadá, že jsem jedna z matek, které ráno hicující dítě zbaví všech inkriminujících sekretů, nalejou ho nurofenem a nechají na něm a na školce, ať si nějak poradí, tak nejsem! Ale s příchodem podzimu se oba potřebují tak dvakrát denně vysmrkat, a Vikouš to ještě holt tolik neumí, tak ho nechci trápit ucpaným nosem.) Umyvadlo ale zabírá Lvíček s bohulibou, leč dost pomalou činností – dolíváním náhradní náplně do pumpičky na mýdlo.
„Nemusí to bejt plný!“ stepuju nad ním, aby to urychlil.
„Ale nemusí to bejt ani prázdný,“ opáčí filozoficky můj muž a v klidu doleje náplň.
…no prostě stejně jak s tou odsávačkou:)
Btw. mě teda plná odsávačka hemlů plní nějakým zvláštním pocitem blaha a zadostiučinění, možná mi to jednou přijde líto, až budou smrkat obě děti. No, vždycky ji člověk naštěstí může obrátit ještě proti sobě, žejo.
Ne že bych to nezkoušela! Ale vymejvat to mě teda moc nebaví, radši ty papíráky. Uspokojení z dobře vysátých dutin ale sdílím (děti tolik ne) 😀