Ale Štědrý den je už za čtyři týdny. (Pokud vám nejde do hlavy, jak to, že tedy není první adventní neděle, tak je to proto, že čtyři neděle se počítají před Božím Hodem.) Nevycházím z údivu. Nějak byl pořád říjen…
Měla jsem v plánu, že tohle bude týdenní post. Že jak jsem byla celý týden i celý víkend doma, mám minimum fotek, nahraju je, opopiskuju, napíšu blog, pak budu hodinku brouzdat po posledních Black Friday nákupech (co si budeme povídat, hlavně pro sebe, většinu dárků už mám pod střechou), jenže to by nesměla vyeskalovat nuda a pruda doma držených, nevybouřených a přitom po obědě nevyspalých dětí. S Brígou jsme se strašně pohádali deset minut před jejich plánovaným ukládáním (proklínám timing). Takže jsem nám musela udělat svařák, čtvrt hodiny prezidentské debaty a pak přišla, asi po hodině uraženého spánku, a ještě další půlhodinu jsme si všechno vyříkávali, a najednou je deset…
Nesnáším nemoce. Asi nikdo je nemá rád, ale my na ně nejsme po dlouhém jaru, létu a podzimu téměř bez virů už skoro vůbec zvyklí. Teda hlavně děti na ně nejsou zvyklí a když jsou doma delší dobu než dva dny, bez školky a/nebo výletů a návštěv, je to zkouška. O to víc mě ten večer štve, že jsem celý víkend víceméně zvládala s nadhledem řešit žabomyší sourozenecké půtky, odstiňovat je i před hněvem nachcípaného a tedy podstatně méně než obvykle tolerantního Lvíčka, vymýšlet alternativní řešení umíněných problémů a la „uééé, já nechci péct perníček, já chci muffinky“ když je zaděláno na perník – ok, beruško, můžu udělat perník do muffinkových košíčků, udělá ti to radost? -takhle já se s nimi crcám a blbejch deset minut.
Ale tak nakonec snad dobrý, jen teda ty fotky budou zase tak ve středu a kuchyň jsem si představovala uklizenější…
Tyhle omlouvací debaty jsou nejvíc! S tím, že u nás už chodí takhle oba a o víkendu už se mi třepala ruka v kapse, jak jsem měla chuť vyřešit to pěkně staromódně jedním pleskancem přes zadek:) Tak nějak jsem měla za to, že to je investice do budoucna, kdyurčitě nebudeme muset trávit tolik času vzájemným vysvětlováním si, ale o víkendu jsem byla na masáži ujištěna, že rodiče malých dětí si chodí krční páteř uvolňovat nárazově a rodiče velkých dětí zcela pravidelně:)
Já párkrát slyšela od matek větších dětí, že čím víc si s dětmi povídaly, když byly malé, tím víc děti starší a v pubertě zpochybňovaly a činily předmětem diskuse každou kravinu. Jenomže „protože jsem to řekla“ taky nefunguje, fyzické prostředky taky nefungují… Blbý je, že si člověk nemůže první jedno dvě děti jen tak půjčit, ozkoušet a na vlastní už být aspoň trochu zajetý 😀