Mno. Já vím.
Děti se jakžtakž vyzdravily (samozřejmě už zase začínají pomalu kašlat a smrkat). Viki oslavil narozeniny s prarodiči i ve školce.
Při té příležitosti se k nám domů dostala dřevěná vláčkodráha, jejímuž pořízení jsem přibližně čtyři roky odolávala a myslela jsem si, že už to mám za sebou. Tak nemám. Dostal ji ve školce a rázem je to samozřejmě jedna z nejoblíbenějších věcí (a další krabice, jejíž obsah se dá během pár sekund rozmetat po obýváku).
Nemůžeme se dočkat, až budou mít oba dva svůj pokoj a v něm skladovací prostory na tyhle krámy.
Podnikáme kroky.
Kromě schvalování truhlářských a jiných prací a neustále se navyšujícího rozpočtu jsme si byli do nového bytu minulý týden nechat změnit trvalé bydliště. Od té doby pak kontinuálně obvoláváme a obepisujeme úřady, které by v některých případech i měly být zapojeny do registrů, ale nejsou.
O víkendu jsme měli 26 hodin hlídání. Drtivou většinu této doby jsme využili k obíhání showroomu dětských pracovních židlí, Ikei a Hornbachu, menšinu ke spánku a večeři Na Kopci, která byla opožděně k Valentýnu a předčasně k mým narozeninám, nicméně byla skvělá.
Ještě sedm týdnů. Tlak a nervozita stoupá…
Nechci kazit iluze, ale proc se domnivas, ze deti budou hracky roztahovat vyhradne v pokojicku? 😀
Ále 😀 tak jako nejsem naivní, ale teď jsou i v uklizeném stavu v obýváku, protože ty Vikiho se do pokojíčku nevejdou. A už mě to prudí, že i když je „uklizeno“, tak je tu pět krabic lega, jedna velká bedna dupla, koleje od vlaků a tři krabičky playmobilu… plus spousta dětských knížek a pomůcek na tvoření… aspoň tohle odpadne.