Prvních patnáct nocí v novém bytě

Přestěhovali jsme se v pondělí 7. Stěhování bylo už měsíc domluvené na 9., ale děti zapakované a odvezené, většina starého bytu sbalená do krabic… všude dobře, tak co tam? Zabalili jsme si oblečení, základní drogerii, nádobí a potraviny a vyrazili.

V prázdném bytě se spí zvláštně. Netrvalo to dlouho, samozřejmě. Nemám asi už sílu to všechno rekapitulovat – původně jsme měli v bytě skoro všechno nechávat, protože se po nás měli stěhovat tcháni, jenže naši domácí v poslední chvíli cukli a tak jsem musela narychlo organizovat odvoz starého nábytku a všech dalších krámů (což zaplaťpámbu klaplo). V úterý jsme si ještě mákli s dobalováním kuchyňských serepetiček a asistencí při odvozu, a druhý den už nám dva mladí kluci od stěhovací firmy Hrubý (reklama je neplacená, ale dostali jsme k nim voucher od developera a byli jsme tak spokojení, že jim ji klidně udělám) za hodinku a půl přešoupali 47 krabic, sušák, žehlicí prkno, domeček pro panenky, kuchyňku a pračku ze sídliště na kopci na sídliště pod kopec a mohli jsme začít vesele vybalovat. Kdo se stěhoval, chápe – sranda to nebyla, střídali jsme likvidaci krabic a hledání vhodných úložných prostor s cestami na oběd nebo večeři tu v IKEI, tu zase u Chládka. Večer jsme ale courali na procházky, hodně si povídali a vzhledem k nepřítomnosti dětí to v jistém směru bylo skoro jako (pracovní) dovolená, nebo možná dokonce druhé líbánky 😀

Minulou sobotu přivezl Lvíček děti, které strávily týden s babičkou „na zahrádce“. Bibi už si tu celkem zvykla, Viki je dost rozhozenej – jiné bydlení vlastně nepoznal (do předchozího jsme se stěhovali v jeho dvou měsících). Asi po pěti dnech přestal říkat bývalému bytu „doma“ a naučil se „teď tme doma tady“, ale pořád brblá, že se mu nelíbí kuchyň nebo koupelna a zásadně se zvýšila míra paličáctví a záseků, což je nejmarkantnější ukazatel, že není v pohodě. V neděli trval na návratu z cesty na zmrzlinu a pak hodinu a půl v kuse ječel, že chce televizi. Nepovolila jsem a o tři hodiny po původním odchodu jsme na tu zmrzlinu dorazili… 😀 Jinak z deseti nocí pět plínek suchých, pět mokrých (noční odplínování přijde asi až s utnutím mlíka, a to mu teď dělat nechci); tři prospal v pokojíčku, zbytek přišel do ložnice (dobrá věc – zdá se, že z velké postele bez zábrany nepadá, ani neměl problém nás v noci najít). Bríga naopak, 7:3 🙂 Oba jsou nadšeni ze svého pokojíčku, ale taky se hojně navštěvují. Když uspávám najednou, je to obvykle v pokoji toho unavenějšího; vytrvalce pak odeskortuju.

Takže – žijeme, a o tom, jak se nám tady bydlí, zase někdy příště. Snad už i s fotkama.

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak všelijak a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u “Prvních patnáct nocí v novém bytě

  1. Brblani na kuchyni a koupelnu bych podle zazitych gender predsudku cekala spis od Bibi:) Tak at se s novym szijete brzy, mimochodem respekt k vasi stehovaci flexibilite!

    • No, totiž Bíba má aktuálně princeznovský období (a la „odnes to, sluho“) a kuchyň je pod její rozlišovací schopnosti 😀 s koupelnou vypadá spokojená. Děkujeme! Já už jsem zabydlená, L si stěžuje, že pořád ještě bloudí 😀 co konkrétně myslíš flexibilitou?

      • Jakože se stěhujete často a celkem s radostí. Pro mě je to životní zlom srovnatelný se sňatkem.- Asi mám zbytečně hluboký kořeny.

        • To jsou takový životní paradoxy – já jsem obrovskej tradicionalista, jako dítě jsem se vlastně nikdy nestěhovala, protože přesun v první třídě od dědy a babičky do nového bytu neberu jako stěhování, když mi tam zůstala spousta věcí a nikdy jsem tam nepřestala jezdit… následně jsem věřila, že zdědím barák po druhé babičce, celoživotně jsem se na to psychicky připravovala, malovala jsem si vysazení svých oblíbených ovocných stromů na zahradu, přestavbu podkroví, parkování kočárku pod ořešákem a kdoví, možná i kandidaturu do obecního zastupitelstva nebo aspoň založení radničního časopisu. Byl pro mě velký otřes, když ho otec přes můj vyjádřený zájem (a jeho deklarovanou finanční zabezpečenost) prodal, no a asi rok nato jsme zvedli kotvy do Irska a od té doby se nějak nedokážeme usadit. Popravdě, stýská se mi po tom domě dodnes a nomád jsem spíš naprostou životní náhodou a z donucení 🙂 Ovšem musím přiznat, že tohle poslední stěhování mi dalo (hlavně) organizačně zabrat možná i víc než ten sňatek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *