Měnová reforma

Šedesát pět let. Asi byste řekli, že na takovou událost nemůžu mít žádnou osobnější vzpomínku, ale mám. Samozřejmě zprostředkovaně od mámy a babičky.

Když jsem byla malá, babička mi to vyprávěla. A já to vytěsnila, zbyla mi z toho jen historka, jak se jí po reformě hrnula jedna známá zaplatit za šaty, za které jí tenkrát dlužila; nově samozřejmě pakatel. Ale ta zásadní část byla, že babička s dědou si ze svých dělnických platů (děda instalatér a tak nějak obecně řemeslník, babička kuchařka a švadlena) našetřili na baráček. Jejich sen, vlastní domek, tehdy snad ve Velimi (bydleli od dětství i tehdy v různých vesničkách u Kouřimi). Mojí mamince bylo tenkrát jen o kousek víc než teď mojí dceři. A pak reforma. Jediným škrtem pera o tenhle sen přišli; možná to ještě nevěděli, ale už nadobro.

Kdyby si ho bývali mohli pořídit, věřím, že by děda neměl takovou motivaci vzít práci v ČKD a nastěhovat se do jednoho z bytů, které na sídlišti Rybníčky na přelomu 50. a 60. let pro své zaměstnance postavila. Moje (tou dobou dvanáctiletá) maminka by nevystudovala v Praze gymnázium a pak ekonomku, nezačala by tu pracovat a nejspíš by nikdy nepotkala mého otce a tím pádem bych se vůbec nenarodila. (Tady se vždycky odstřelím úvahami – kdyby mě měla s někým jiným, je možné, že bych to byla pořád „já“, jen trochu fyzicky odlišná, nebo je to, čemu říkáme duše, čistě výsledek střetu genů a vlivu prostředí? Ale to už odbočuji.)

Takže, když na to myslím a když mi o tom maminka vypráví, je mi jich na jednu stranu líto. Fakt hodně líto, ale pak mi dojde, že přesně kvůli téhle komunistické sviňárně jsem – nepřímo – na světě. A za to asi člověk těžko může být nevděčnej 🙂

Tyhle „historické lekce“ mě čím dál víc učí, že (téměř) žádná událost není sama o sobě ani pozitivní, ani negativní. Je to prostě událost, a od ní se pak odvíjí další život. Klidně pozitivněji, než by býval bez ní. Nebo taky ne, ale těžko to můžeme posoudit. Je dost těžké se tomuhle poddat: ze všech přečtených knih a odkoukaných seriálů máme tendenci chtít, aby všechno „dopadlo dobře“. Jenže život postrádá literární dramatizaci. Většinou.  V mém životě už se taky stalo pěkných pár kotrmelců, nad kterými ještě o mnoho let později přemýšlím, proč k nim vlastně došlo a jak by to bývalo mohlo být jinak. Ne, nemyslím, že se ty špatné nebo kontroverzní věci dějí vyloženě „schválně“, aby nás otestovaly, případně zavedly tam, kam se „máme dostat“. Bez debaty z nás ale pomáhají dělat právě ty osobnosti, kterými v přítomnosti jsme. A teprve až na konci života se můžeme ohlédnout a zrekapitulovat, jaká to celé byla jízda…

Příspěvek byl publikován v rubrice Přesah a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *