Fotky nejsou. To předesílám. Není ani cukroví, nestíhám úkoly dětem do adventního kalendáře, předvánoční úklid ani práci. Bibi byla za poslední měsíc ve školce asi tak pět, šest dní? Vždycky, když se z něčeho vylíže nebo jakž takž vylíže, přijde něco nového. Kašel, čas od času horečka, afty, a po nedělní oslavě buď otrava jídlem nebo žaludeční viróza, ono to je nakonec buřt… zkrátka skončila v úterý odpoledne na kapačkách v Motole. Vzala jsem ji k doktorce, radši, protože ráno zvracela i trošičku krve. Doktorka nám nakonec zavolala sanitku, protože se jí nezdálo, jak je vyhublá a apatická. Motol dobrý, nebo vlastně můžu klidně říct super, nečekali jsme, Bibi dostala dárek (náramek-koníčka), omalovánky, 200 ml glukózového roztoku, na televizi Dobu ledovou a asi deset dílů Maxipsa Fíka. Ale jaká je logistika řešení tohohle všeho, když máte muže na služebce v cizině a druhý dítě, který chodí do školky, to si ani nepřejte vědět a děkuju mamince i tchánům, že se tady prostřídali. Bonusem bylo, že v noci na dnešek jsem začala zvracet a průjmovat i já (a odpoledne to dohnalo i tchyni). Logistika vedení dítěte do školky, když sotva šoupete nohama, je ještě o stupínek veselejší… Lvíček se vrací dnes zhruba o půlnoci a já tady nebudu psát nic o tom, že si snad oddechnem nebo že snad už máme vybraný nebo že už bude líp, protože pokaždý, když jsem napsala něco ve smyslu „co může být o adventu lepšího…“, tak následující půlden přinesl ještě něco mnohem veselejšího. Takže budu radši do Štědrého dne anticipovat invazi nepřátelských mimozemšťanů, světovou epidemii eboly a atomový konflikt zaměřený speciálně na střední Evropu.

Tak šťastnou Lucii.