„Já asi neusnu,“ svěřil se mi Lvíček minulý týden v neděli, před Bibčiným prvním školním dnem, ve 23:10. Ve 23:20 jsem už slyšela pravidelné oddechování, zatímco já jsem čučela do stropu. Vážně budeme mít zítra školačku?
První den spočíval jen v předání učebnic a půlhodinovém seznámení. Byli jsme tam i s Vikim, nacvakali hromadu fotek a pak šli na dortík do cukrárny. Druhý den jsem Bibi vyzvedla v družině na zahradě školy a ve středu už mě prosila, jestli tam může ještě chvíli zůstat. Skamarádila se s „vlastními“ prvňáky i se čtvrťačkami.
Je to zvláštní pocit. Ještě o prázdninách chodili s Vikim do stejné školky. Samozřejmě toho uměla a zvládala víc, ale stejně jsme je brali až na detaily jako v zásadě rovnocenné děti. Bibča umí písmena a jezdit na kole, ale třeba tobogán ze Stezky korunami stromů si sjel jenom Viki, i když je oficiálně přístupný od šesti let, a šestiletá Bríga na něj nechtěla 😀 ujdou toho podobně, podobně dlouho spí, hrajeme spolu stejné hry (i když třeba u kvarteta to Viki sám ještě nedává) a děláme stejné úkoly v časopisech. Prostě dva předškolní sourozenci.
A najednou ne. Najednou je tam zase díra, která zůstane nejmíň příští dva roky. Máme jednu školačku a jednoho školkáčka. Najednou se mi Vikiho spolužáci, když ho jedu vyzvednout, zdají strašně mrňaví. A školka samotná taková hrozně… dull, což mi rozhodně nepřišlo, když jsem měla tu starší v předškolní přípravce.
Letí to. Začínám se bát, jak moc. Doteď to bylo dobrý, protože tříletý dítě bylo o hodně, hodně lepší než dvouletý, čtyřletý ještě o dost lepší než tříletý a to velký šestiletý bylo ještě pořád dost malý, aby to bylo roztomilý. To nějak končí. Už po tom týdnu je vidět vliv „velkých holek“. Za chvíli bude umět fakt číst, ne jenom písmenkovat, a já asi budu brečet.
Vím, že nemůže zůstat malá navždy. A doteď jsem po tom ani nezatoužila. Ale začíná přicházet doba, kdy mi to bude asi čím dál tím víc líto. Zároveň zase není, protože spolu s tím přicházejí zase jiný skvělý věci, třeba rozvoj smyslu pro humor, ironie, nebo schopnost analýzy vlastního jednání, empatie, velmi dospělé chování typu „kdybys mi mohla cestou rozsvítit, to by bylo skvělý, děkuju“. Jasně, že jenom občas, a v další chvilce se pustí do bráchy kopanci nebo drápanci 🙂 ale i tak.
Je to velká změna. Spousta velkých změn. Pro celou rodinu.
Ja to mela s Pizmuri dochazkou stejne. Navic to bral jako hrozne nespravedlivy, ze on se musi ucit a Cicman hrat. Z pohledu Cicman byly zase nespravedlivy vsechny ty novy barevny ucebnice a sesity a z pohledu me a eM byl nejvetsi opruz ranni distrubuce deti na dvou odbernych mistech. Vydrz, do mesice si to sedne a pak ti bude pripadat spis divny, ze to bylo.jinak. My si ted uzivame, ze je to.konecne spravedlovy pro vsechny:)
Jo, dělat s Brígou úkoly, to se Viki taky hrne 😀 jinak já už jsem asi víceméně zvyklá, ale změna je to velká, hlavně to rozvážení, no. A to nás čeká příští dva roky, ale co už 🙂 naštěstí B to nějak úkorně nevnímá, v předškolní přípravě měla „učební povinnosti“ už ve školce, takže je už trochu zvyklá… Škola ji zatím baví a bere to asi i trochu jako privilegium.
Že budu mít ve škole obě děti, to si zatím vůbec nedovedu představit! To je zase ještě jiná éra, co?
Díkybohu to vypadá, že to bude jedno z těch lepších období:) Budu se snažit v dohledné době napsat víc.