Dítě s čím dál větším rozkecáváním začíná mít smysl pro naprosto smrtelný humor (aspoň pro nás rodiče). Ráno nic nejedla, Lvíček si dal po snídani ještě jogurt. „Chceš taky joput?“ ožila pidižvína. Otevřeli jsme jí borůvkového Floriána. Nesnědla ani lžičku, i když jsem jí trochou pomatlala pusu, aby ochutnala. Vynadali jsme jí jako obvykle, když si o něco řekne a nejí to, ale kritika po ní stekla jako po skleněné tabuli a když sklouzávala dolů z dětské židličky, pochválila se: „Hezky napapala Bibika!“

Před obědem zas měla náladu destruktivní: třískala kousky lega po zemi, pak se rozeběhla proti dveřím, nabourala do nich, až se zarazily o zeď, a napůl samolibým,napůl pohoršeným tónem pronesla „Sandičky (srandičky)…!“

Update: po návratu z procházky dostala ke svačině mandarinku. Ze začátku ji jedla s chutí, tak jsem se věnovala něčemu jinému a jen na ni čas od času mrkla. Asi ve třech čtvrtinách mandarinky jsem zjistila, že přestala jíst a rozmatlává zbytek po stole a svém oblečení. „Co to děláš?“ ptám se, Bibina nasazuje svůj obvyklý puberťácký pohled do strany a nereaguje. „No co to děláš?“ ptám se ještě asi třikrát, načež utrousí „boudel“.

Co budu dělat, až bude doopravdy v pubertě?!