Brigule si oblíbila anglické dětské písničky a sjíždí je na youtube do omrzení. „Cože? Brain, brain, go away?“ zaposlouchala jsem se do jedné, až mě Lvíček opravil, že to je rain. Ale posuďte sami – já tam na začátku toho slova nějakou okluzivu slyším.

Možná si to tam jenom projektuju, protože už i mě dostihuje pregnancy brain. Nejlépe to doložím asi skutečností, že tuto větu jsem původně napsala ve formě „prorože už i mě dostihule pregnanci brain“. A to, že tu předchozí jsem formulovala asi pět minut. A taky, že teď už si vůbec nevzpomínám, jaká vlastně měla být pointa tohoto příspěvku.

Asi všeobecný progres v mém těhotenství. Nedosáhla jsem žádného významného milníku, pokud za milník nepovažujete 42 dní zbývajících do oficiálního termínu (podle ultrazvuku), podle čehož jsem reverse engineeringem odvodila, že jsem 34+0 (z termínu podle MS 34+3). S L. jsme přidali do sloupečku vpravo widget s odpočtem. A widget na fotky už mám taky, akorát že o víkendu se pořád něco dělo, takže fotoblog bude asi až zítra.

Včera jsme nechali dítě u babičky a jeli nakoupit jednak knihovnu do dětského pokoje a druhou skříň na oblečení pro Motorka, protože do jedné se oba nevejdou, jednak nové oblečení pro Bibinu, která skokově roste. V sobotu jsme měli k obědu kuře (bez prsou, které jsem vypreparovala na jiné jídlo) a my dva s L. jsme z něj měli kůži, nádivku a oblízli pár kostiček. Naše nežravé dítě spucovalo, nekecám, celé kuře a zazdila to dvěma Kinder Pinguí. A nepoblila se! Ulovili jsme šest bodýček (na zimu snad budou stačit) a pár dalších kousků oblečení v 98, ale už nám nezbyl čas na kafe dílem proto, že dopravní komunikace u obou zličínských nákupáků byly zoufale ucpané, dílem proto, že když už jsme se konečně doplazili od Avionu k Metropoli, byli jsme zase limitovaní mým šnečím tempem pohybu indoor. Naplno jsem si uvědomovala, jak se musí cítit ty babičky, vedle kterých kráčí vnuk a jelikož je slušně vychován, přizpůsobuje se bez komentářů jejich tempu, ale na každém jeho svalu a nervu je znát, že by sám býval kráčel minimálně třikrát rychleji a cítí se být uvězněn v čase a prostoru. Dala jsem si tak zabrat a během následující půlhodiny, kterou jsem proseděla v autě, se všechno tak rozleželo, že jsem se k tchánům do prvního patra sunula visíc za zábradlí a fňukajíc. (Vždycky jsem si myslela, že o anatomii vím relativně dost, ale až do minulého měsíce pro mě esíčka byly akorát docela dobré sušenky.)

Na masáži jsem byla ve čtvrtek. Dokonce si troufnu říct, že mi ulevila, kromě namasírování a mobilizace jsem dostala cviky na doma, provedla mi i reflexní masáž a záda zatejpovala. Večer jsem seděla jak pravítko. Ještě v pátek jsem si na gauč musela dávat Špalíček pohádek, protože jsem nevydržela sedět na měkkém. Už mám období, kdy se zvednu nebo otočím na posteli bez pocitu, že mě někdo střelil do zad, ale esíčka pořád bolí, míň nebo víc. Vygooglila jsem, že je to normální, jak se rozvolňují vazy (v minulém těhotenství mě z tohohle důvodu bolely kyčle). Taky jsem vygooglila něčí zkušenosti, kdy dotyčnou musel v těhotenství každé ráno zvedat přítel na posteli a oblékat jí spodní prádlo. Z tohohle pohledu jsem na tom parádně, nakonec se zvednu vždycky. („No nakonec jo, protože musim!“ „Tak co si stěžuješ? Jsou lidi, co nevstanou!“) Tchyně se ptala, jak to s B. doma zvládám. Popravdě jsem odpověděla, že doma dobře, akorát venku je to mizerný a tím pádem moc ven nechodíme, na což jsem dostala kázání, že by ven chodit měla! No… už předtím, než mě tohle chytlo, jsem s ní nebyla venku úplně každý den, protože mě zmáhalo to neustálé postávání s břichem, a bylo víceméně v plánu, že ty poslední dva měsíce toho s ní venku moc nepochodím. Ještě jsem byla ráda, že to vyšlo na ty nejhnusnější dva měsíce v roce, ale zřejmě jsem ji nepřesvědčila. Nádavkem mě oblažila pochybnostmi, jak to budu se dvěma malými dětmi zvládat. Na některých návštěvách se člověk vyloženě psychicky občerství.

(V pátek se mi po týdenním braní železa vrátila úzkost, a když jsem se ji pokoušela rozehnat svým countdownem do porodu, došlo mi, že jsem možná tak hormonálně rozhozená, že taky můžu návazně spadnout do poporodní deprese. Awesome.)

Dneska odpoledne jsem při úklidu skříně objevila kojicí podprsenky a dostala záchvat hnízdění, až mě to vyděsilo: v rámci motta „UŽ JSEM DÁVNO MĚLA MÍT SBALENO DO PORODNICE“ jsem vyndala tašku a sbalila si to málo, co tu mám od minule – podprsenky, kojicí košile a polštářky, které se mi hodily na spoustu věcí od poporodního cvičení přes polohování při kojení až po zarážky na novorozence v nemocniční posteli. Je vtipné, že minule jsem měla dva červené, které se následně po vyprání sežmolkovaly a byly vyhozeny, a na druhou příležitost v úložném prostoru čekaly dva modré…

Přivezla jsem si od tchánů vakuové pytle s miminčím oblečením a příslušenstvím, což chci příští týden vytřídit, vyprat a ujasnit si, co všechno bude Motorek potřebovat dokoupit. Lvíček, který dostal k Vánocům knihu Opravdový gentleman, už si vzal za své, že ho bude odmalička stylově oblékat, takže se poohlédnem po nějakých pěkných miminčích košilích a svetřících 😉 Plus nějakou bundičku, a to by mělo do fusaku na březnové návštěvy pediatrie stačit… Zatím jsme mu aspoň koupili první dvě věci: osušku a natahovací hrací ovečku v Ikea. Ale až si domů přinesu první bodýčko s traktorem, bude to teprve všechno doopravdy! 😉

Já zas po opadnutí největších bolestí zad začala vnímat bolestivé tvrdnutí hlavně horní části břicha, pár nových strií, hemoroidy… ale už to beru s klidem. Po připočtení čtrnácti dní k aktuálnímu termínu je jasné, že víc než 56 dní už těhotná nebudu!

PS: Sny na dnešek: zjištění, že pohlaví se neurčuje podle toho, co je mezi nohama, ale toho, jestli má nenarozený plod výstupky na zubech(!) dovnitř nebo ven. Zjišťujeme, že dovnitř, a že tedy přece jenom čekáme holčičku. Porodím a jsem s dítětem hned doma. Náš byt je plný příbuzných, kteří se všude pletou. Uvědomuju si, že po porodu nekrvácím, najednou ze mě začnou téct očistky a běžím do koupelny, kde ovšem zavazí nějaká babička. Všem vynadám a vyhodím je. Najednou si uvědomuju, že ještě něco potřebuju zařídit, a běžím ven. Před Starbucksem potkám známou – Haničku – a vysvětluju jí, že bych si s ní ráda sedla na kafe, ale měla bych jít nakojit hladové dítě a beztak by ta káva musela být bez kofeinu. Působí, že je jí to jedno (asi spěchala do práce, došlo mi ex post). Doběhnu domů, kde se mezitím L. s rodiči snaží dítě (už je to zase chlapeček) krmit z lahve. Chci ho nakojit, ale zjistím, že je kompletně zubaté a mám strach, že mě pokouše.

Přestaňte mě číst, dokud je čas.