Potom, co jsem skoro zkolabovala, jsem se rozhodla kromě úpravy stravy nahradit maximum kojení umělou výživou, ať se v tomhle směru taky někam pohneme. První den si Viki z lahvičky vždycky jenom tak cucnul, třeba dvacet ml, ale nabízela jsem furt pryč, dokud jsem už asi ve čtvrt na dvě neměla pocit velké tenze a nechala jsem si „odsát“, další kojení bylo až při prvním večerním probuzení kolem deváté. Druhý den už toho vypil většinu a asi třikrát se pokadil, takže mi došlo, že budu muset omezit četnost 😀 od třetího dne jedeme jednu lahev dopoledne, jednu odpoledne a jednu před spaním. V noci kojím normálně, mám ovšem pocit, že už toho moc neteče, protože saje hrozně dlouho a stejně ho to už k ránu neuspí, takže vstáváme před šestou. Až se vyhrabeme z nemoci, dám si k posteli tu termosku a mám pocit, že v tom okamžiku bude kojení passé. Nicméně až na tu noc, už teď jsem s aktuálním stavem mnohem spokojenější, než sloužit za dudlík lomeno mlékomat desetkrát denně.

Apropó, nemoc. V úterý si ještě Bibina stihla užít poslední sníh, odpoledne už jí bylo blbě a středu prohorečkovala. No a jakmile se vyhrabala z teplot, přišla rýma a kašel, přičemž já to slízla taky a Vikouš má aspoň tu rýmičku, abychom se nenudili. Samozřejmě nesnáší jak odsávání, tak utírání nosu, i když smrkat by potvorák býval uměl. Víkend byl jeden z nejpříšernějších za dlouhou dobu :/

Byla jsem na dni otevřených dveří v místní školce, a potvrdila si, že bez trvalého bydliště velké šance nejsou. Provádějící učitelka mi poradila zkusit přinést na zápis aspoň nájemní smlouvu, že tu jako fakt bydlíme. Zkusit to každopádně můžu. Školka vypadala tak nějak normálně, stejně to bylo celkem irelevantní, protože kdyby nás vzali, bylo by to na 99 % do nové budovy, která má otevírat někdy mezi zářím a lednem (přičemž teď to vypadá spíš na ten leden).

Málo píšu o Viktorkovi a to je škoda. Už se zvedne bez opory do stoje a chůze převládá nad lezením, i když v botech se stále odmítá byť jen postavit, natož udělat krok. Vyvíjí se z něj úžasný klouček, kterého je radost krmit, obdařuje nás uslintanými pusinkami (Brigule v jeho věku byla absolutně nemazlící) a rád se mazlí s plyšáky a občas i panenkami (opět, Bibinu tyhle hračky začaly zajímat asi až v roce a tři čtvrtě, kdy začínala s hrami „jak šla (plyšová) Šmoulinka na nákup“). Posledních pár dní nás i „krmí“ plastovými jablíčky (tj. musíme otevírat pusu a brát si je do ní) nebo nám z plechové konvičky leje do pusy čaj 😀 Kromě mama, tata, papa(t) a výmluvného „jé“ nemluví, ale chytrý je dost. Na druhou stranu mě nemůže vidět ani sedět u počítače, ani stát u dřezu, a úplně buřt jsou mu jakákoli videa a pohádky, zatímco Bibina už v jedenácti měsících zvládla Večerníčka. Někdy je to dost velká nevýhoda, protože třeba nehty začínají být neostříhatelné. Taky na sebe hrozně žárlej, když mám na klíně jednoho, druhej na mě ošklivě zahlíží a do minuty se mi tam většinou cpe taky, načež se rozeřvou oba. Rostou mu dvojky, snad všechny najednou, takže večer vždycky mívá tváře jako Marfuša, kdeco okusuje, pořád za námi lozí a kvílí. A taky jak víc chodí, víc padá, takže má aktuálně asi pět boulí a modřin, válečný hrdina hadr.

Pár fotek zde, ale jelikož jsme byli nemocní… nebylo moc co fotit.