Viki miluje ovoce. Tepelně nebo průmyslově nezpracované ale poměrně blbě tráví, takže třeba hrozny se mu snažím nedávat (k čemu to je, když je najdu za půl dne v plínce v prakticky nezměněné podobě?).

Včera jsme dostali od tchyně polovinu velmi zralého ananasu, tak Lvíček že si ho dá k dopolední svačině. Viki samozřejmě loudil. Dostal líznout, zašklebil se, sousto v něm zmizelo a loudil dál.

V jednu chvíli ananas v misce došel. Otesánek spustil ukrutný řev „jabu jabu!!!“, tak jsem mu šla nakrájet zbytek a odnesla zpátky Lvíčkovi na gauč. Viktorek to nějak nezaregistroval a až když jsme mu ukázali „Podívej, táta má ananas!“ zahulákal „JABUUU!“ a rozeběhl se z kuchyně na gauč.

Tak nadšeně, že přehlédl kuchyňský stůl, který mu stál v cestě. Ozvalo se „třísk“ a i když nám ho bylo líto, já a L jsme se nevyhnutelně složili smíchy. Mladý pán nakonec svoje jabu dostal a všichni byli spokojení. (A ano, trávicím traktem už prošel beze změny, příště mu dám jíst pěnovou gumu a polystyren a budu omývat a recyklovat – vyjde to levněji… :D)