Čtyřiatřicet (15. týden)

Když to číslo vidím, ani mi nedochází, že to má být můj věk. Připadám si tak, já nevím, na pětadvacet? Ale bohužel i zrcadlo mě usvědčuje, že to není pravda. (Nicméně mám nějakou nostalgickou a poslední týden si pouštím alba skoro výhradně z období 2003-2006 – Maroon 5, Sto zvířat, Divokej Bill, Baumaxa nebo Bob Sinclair.) Začínám si připouštět, že fakt stárnu a že už nejsem ten člověk co před deseti, patnácti lety. Asi bych to měla trochu urychlit, ale zrovna tohle mi šlo vždycky pomalu a někdy od sedmnácti neustále pokulhávám mentálním věkem za fyzickým. Ale tak ono to asi přijde samo od sebe, jak se tak plynule přesouvám do kategorie „matka vyzvedávačka ze školky“.

Kamarádka, která rodila čtyři měsíce po mém prvním porodu, už se vrátila do práce. Zaskočilo mě to. Jednak tím, jak to rychle uteklo, a jednak tím, že jsme se už nestihly sejít a já si absolutně neuvědomila, že jí teď končí rodičák. Naposledy jsme se viděly, když jsem byla asi ve druhém měsíci s Vikoušem… achjobože.

Můj první týden ve třiceti čtyřech ale nebyl nic moc. Počasí divné, Bibi od úterka do pátku ve školce a kromě pátku každé ráno scény při odcházení i při předávání, ve školce (nejspíš trochu protestní) počurávání a v noci nejen že „zásluhou“ odpoledního spánku usíná až kolem půl desáté, ale zase začala chodit v noci k nám, a to už kolem půlnoci. Vikiho trápily zuby, takže jsem doma s ničím nehnula, naopak se všechno rozbíjelo, komplikovalo a vrchol všeho byl víkend. Dokázala jsem pohnojit jednoduchou bábovku z asi šesti ingrediencí tím, že jsem do ní nedala prášek do pečiva (týden předtím jsem zase zapomněla dát do podmáslové buchty olej, a to jsem doufala, že po odstavení se moje mentální schopnosti vrátí k normálu!!) a když jsme montovali stolek z Ikey, špatně jsme se domluvili, zašroubovali nohy každý jinak a potom, co jsme k nohám přivrtali odkládací desku, Lvíček zjistil, že se kýve. Takže převrtat, následně v nohách zely obří díry po šroubech, takže ještě nějak zamaskovat… nálada na bodu mrazu.

Tak jsem si ze svého Midori, které mi dal Lvíček k narozeninám, udělala pozitivní deník, kam si píšu věci, které mi příště dodají povzbuzení a dobrou náladu, až budu zase nasraná a zdeptaná. Prý je to teď móda a říká se tomu gratitude journal, o čemž jsem neměla tušení. Nejspíš jsem v nitru vážně hipster!

Fotky tady.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u “Čtyřiatřicet (15. týden)

  1. Tak všechno nej!
    Já mám z narozenin depku už od malý holky. Resp. mám je hrozně ráda, ale nesmí být moje – ty mě nikdy nebraly. Aspoň to není tak, že bych z nich měla depku třeba od 30 /doplň libovolné číslo/. Ale když se mě naposled někdo zeptal, kolik mi je, nebyla jsem vůbec schopná odpovědět, jestli 35, nebo už 36. Musela jsem to spočítat! Takže to s postupujícím stářím nějak vytěsňuju…

    • Díky! Mě jako malou narozeniny hrozně bavily, postupně jdou tak nějak čím dál víc mimo mě 😀 a to dopočítávání mám už tak někdy od 23…

  2. Gratuluju k pětadvacetinám. Mě nedávno došlo, že člověk nestárne po letech, ale Jen v mysli. Proto buď v klidu, nikoho ani nenapadne, že ti je už chvilku přes třicet. 😉
    Ten pozitivní deník si vede i moje tchýně, a to hipster není 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *