Jsem zvyklá mít virózy bez teplot. Bolení v krku, den dva v posteli, zbytek rekonvalescence. Doktora netřeba.

U dětí jsem zvyklá na virózy s horečkama. Žádné další příznaky, tři dny v posteli, zbytek týdne u pohádek. Doktora netřeba.

Když nám tedy začalo být s Lvíčkem o víkendu špatně a teploty začaly stoupat, nějak jsem si to sesyntetizovala a seznala, že jsme chytili to samé co Bríga. Protože jsme dospělí, budeme místo čtyř dnů 39 mít tak dva dny 38, pak to spadne a budeme v cajku. Kromě únavy nám taky nic jiného nebylo. Trochu jsem cítila krk, ale většina mých dosavadních viróz byla mnohem mnohem horší, mandle pálily a škrábaly, teď to byl spíš jen takový knedlík. Do krku Bibině koukala doktorka na pohotovosti a nic nenašla, takže mě ani nenapadlo zkoumat mandle svoje.

Už tušíte? Jasně. Do krku nás – konkrétně Lvíčka – napadlo se kouknout ve středu večer. Do té doby jsme v režimu homeoffice, respektive „klidový režim potom, co pověsím prádlo, umyju nádobí a postarám se o batole“ suverénně „léčili“ streptokokovou angínu. (Streptest teda doma nemám, ale že jde o bakteriální a ne virový zánět mandlí mi prozradil domácí CRP test; původce jen (ne)kvalifikovaně odhaduju.) Lvíčkovi už bylo v tu středu skoro dobře; mně furt ještě nic moc, hlavně při myšlence, že jsem se dopoledne přetáhla při pokusu ten chlívek vyluxovat a vytřít (zvládla jsem jen jednu místnost a odpadla na zbytek dne). Rozhodla jsem se ve čtvrtek radši zajet ke svojí doktorce – samozřejmě hrozilo, že bude na dovolené, ale v takových případech měla vždy v ordinaci záskok. Zavolala jsem si Uber, zadala adresu, pokochala se vyhlídkovou jízdou do centra (doktorka sídlí na Újezdě), vystoupila… a na dveřích si přečetla, že ordinace nepremáva a záskok o několik ulic dál ordinuje vždy přesně v opačné půldny než moje MUDr.

Zdravě jsem se nasrala, sedla na tramvaj, taxíka zpátky si vzala až z konečné a rozhodla se, že se uzdravím i bez debilních antibiotik.

No a taky že jo. (Celkem teda pomohlo taky kloktání Stopanginem.)