Prázdniny si dáváme (28. týden)

Jako pánové! Jak lze vyléčit angínu jízdou taxíkem, to jste se mohli dočíst včera, zbytek jen stručně.

Bibi se vrátila z prvního týdne prázdnin s babičkou, víkend pobyla (vzhledem ke klempírujícím rodičům byla jediná aktivita včerejší dopolední výlet na koloběžce do krámu pro vajíčko a lentilky) a odjela na týden druhý.

Viki si pořídil slušnou spáleninu na předloktí a dalo hodně práce, hemagelu a sovích náplastí z IKEA, než se nám ji podařilo vyhojit. Taky si v prázdné ložnici udělal obří bouli nad okem a poslední den školky (borec – poprvé sám, poprvé tři celé dny v týdnu, v kuse za sebou a dal to úplně s přehledem, ani poslední den nechtěl domů) ho spolužák kousnul do ramene.

Objevil slovesa a s radostí je začíná používat. „Bibi jede!“ „Pám meje gaga!“ (pán meje auto) „Vivi tady bojí!“ Zase ta komunikace začíná být úplně o něčem jiným, i když je pořád poněkud dřevní. Taky nevím, jak se mám postavit k jeho zběsilé negaci toho, co se mu nelíbí. „Deje táta?“ „Táta jel do práce.“ „Ne!!!“ a náběh na hysterák. Nikdy nevím, co mu na to mám říct 😀

Pár fotek (ne že by bylo čeho) zde.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u “Prázdniny si dáváme (28. týden)

  1. Moudre knihy rikaji, ze mame detem rikat jejich emoce, aby se naucily emoce pojmenovavat. V pripade Vikiho a toho, ze se mu neco nelibi by to melo znit nejak takhle: „Tobe se nelibi, ze je tata pryc. Jsi smutny. To chapu, ja bych byla taky smutna.“ Jednak to detem dava slovnik a jednak je ma uklidnit, ze jim rozumis.
    Ja to zkousim uz asi tak od jejich dvou let. Nema to zadny ucinek, ale vsude to pisou :))
    Ba ne, obcas to ucinek ma. Kdyz se Bob zlobi a ja reknu „Ty se zlobis, protoze ti Alice sebrala hracku.“, tak rekne „JO!“ a trochu se uklidni.

    • Jo 😀 přesně tak to taky dělám a přesně tak to má efekt jen v případech typu „tys nechtěl, abych ten čudlík zmáčkla já, chtěl sis ho zmáčknout sám“ „Jo!“ a trochu se uklidní, jen nabručeně hrozí „máma tytyty“. Ale u absurdních dialogů výše zmíněného typu nemá efekt prostě vůbec nic 😀

  2. Má to účinek, jen s opožděným náběhem. Mně děcka začaly až o mnoho později předhazovat jejich scénáře, proč jsem smutná, nebo rozzlobená. A jo – funguje to, minimálně mě to fakt rozesměje:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *