V sobotu bylo nádherně, nám se chtělo ven a dítě s teplotou ven nemůže. Co je výsledkem této rovnice? Pokud máte ochotné prarodiče, kteří přijedou pidižvíka pohlídat v domácím prostředí, výsledkem je opušťák na čtyři hodiny a jeden z mála samostatných výletů za poslední dobu.
Už mi takový chyběl. Nejsem typ rodiče, co by vyhledával každou příležitost, jak hodit děti někomu na krk („to bych si ty děti nemusela pořizovat“), ale aspoň jednou za měsíc je to nejenom zdravé, ale skoro až nutné. (Což mi ale nezabránilo v hledání berule na fotkách z parku a vzpomínání, jak jí to tam muselo slušet. Fakt je neobvyklé, když jsme někde oba a není s náma 😀 )
V Hořovicích se nám povedlo spojit procházku v přírodě (byť kraťoučkou), nějakou tu kulturu v podobě prohlídky zámku a ještě kafe v zámecké kavárně vybavené v takovém tom stylu, co vám připomíná babiččinu kuchyni: retro židle, staré kanape u zdi, broušená cukřenka a všude spousta domáckého herberku. Nejsem úplný fanda takových lokálů, ale alžír za čtyřicet korun jsem dostala s opravdovou šlehačkou a to je fakt něco, na co si nemůžu stěžovat 🙂
Výlet mi hrozně připomínal návštěvu Malahide Castle před dvěma lety. Taky jsme tam byli koncem října (tenkrát to byl Halloween a poslední otvírací den), taky jsme si dávali kafe v zámecké kavárně, a popravdě řečeno jsem už moc hradů a zámků od té doby nenavštívila. Snad jen hrad v Kilkenny a v Limericku, v pozdějších fázích těhotenství mi ale začalo postávání na prohlídkách dělat šílené problémy, takže jsem ani neměla příležitost se kulturně předzásobit.
Do konce října (a zároveň turistické sezony v Hořovicích) je součástí prvního prohlídkového okruhu i výstava akvarelů hraběnky Nosticové. Některé z nich jsou vystaveny přímo v pokojích, které zobrazují, takže koukáte na úplně stejný gauč a jídelní servis na obrázku i v reálu. Člověk z toho měl takový trochu Inception pocit, škoda, že se v interiérech nesmí fotit. Byly tam i jiné zajímavé kousky, jako jelení trofeje vystavené ne na dřevěné podložce ani na vycpaném jelenovi, ale na dřevěných napodobeninách jeleních hlav, nebo lampa v podobě sluhy držícího objímku pod stínidlem. A nejvíc mě fascinoval zapalovač – mouřenín, kterému doutnal v ústech uhlík. To bych bývala ráda viděla v akci 🙂
Na prohlídce nás bylo pět a průvodkyně byla ten klasický typ, který má otázky. „Jeden z majitelů vynalezl kočičí klavír, v čem myslíte, že to spočívalo? Jaký známý císařský pár zobrazuje tahle soška? Když se syn jiného z majitelů neurozeně oženil, stejně jako jeho otec, co myslíte, jak to ten otec vzal?“ Návštěvníci byli rovněž ten klasický typ, který kouká do země a neodpovídá, tak jsem na všechny otázky odpovídala já. Připadala jsem si trochu jak ve škole a trochu jak v AZ kvízu. Průvodkyni to taky asi moc nebavilo, protože údajně hodinový prohlídkový okruh jsme měli hotový za 35 minut 🙂 ale nezdálo se mi, že bychom něco podstatného vynechali, a popravdě toho na nás bylo tak akorát. Historie převážně německých majitelů nás extra neoslovila, líbily se mi ale dvě věci: jednak paravány, přítomné téměř v každém pokoji, které byly „vytapetované“ rodinnými fotografiemi, a za druhé elektrický čistič bot jako náhražka papučí 🙂
Jak jsem zmiňovala, vevnitř se fotit nesmělo a v kavárně se mi nechtělo vytahovat foťák (ale alžír máte na instagramu). Zbývají tedy exteriéry – zámek zvenku:
Zámecký park:
My dva a čas:
Nový mazlíček (ještě na převozkách):
Cestou zpátky jsme se kochali nádherně vybarvenou přírodou a doma našli dítě ve stejném, ne-li lepším stavu, než jsme ho odevzdávali. Win-win…
To je super že jste si to užili, já bych ráda tenhle víkend někam zdrhla, maminka se osvědčila jako hlídačka i pro Pizejsovou, tak toho snad využijem aspoň ve propěch kina
Držím palce s kinem, s dvěma dětma je to řádově náročnější, co? 🙂 Na co se chystáte?
Jsem si teda myslela, že vás bude aspoň zajímat, v čem spočíval kočičí klavír! 😀
….pet nepritomne kouka do zeme… 😀
cože? 😀
Chodily po nem kocicky? 😀 Prozrad nam to 🙂
Je to drastičtější, zavřely se kočky do krabice a tahaly za ocas… 🙂