Bolí. Nás oba. Z tahání Brigule, z přehánění cvičení, z polochladného-poloteplého počasí. Ve středu jsem se skoro nemohla hnout, předklonění hlavy, tlačení kočárku i jen delší stání, všechno bolelo jak blázen. Lvíček mě večer namasíroval, druhý den přežitelnější, ale stejně… masírujeme se na střídačku skoro každý večer, asi si udělám rekvalifikační kurz 😀

V pondělí jsem předjarní splíny rozpustila impulzivní návštěvou IKEA. Koupili jsme Brigče hračky na písek, já pro sebe taky nový polštář a do nového bytu – aby je náhodou nevyprodali! – tohle zlevněné povlečení. Ve verzi s jednou velkou dekou jsme ho měli v Dublinu a milovali jsme ho.

Na masopustní úterý jsme šly omrknout místní průvod. No, byl to spíš školní/školkový maškarní bál na pochodu, ale prcka to zabavilo, takže účel splněn.

Ze čtvrtka na pátek Brigule po sto letech prospala celou noc a vstávala „až“ v pět! Já ale byla tak euforická, že mi to nejenže nevadilo, ale měla jsem celé ráno i celý den tak dobrou náladu, že mě Lvíček nepoznával a sama sobě jsem připadala jak na drogách 😀 spánková deprivace je fakt mocná.

V sobotu jsme měli jet k prarodičům do Roudnice, jenže kombinace nápadu jet přes Letnou („je to o patnáct kiláků míň!“), nádherného dne a zřejmě i dopravních úprav ve spojitosti s tunelem Blanka způsobila, že za tři čtvrtě hodiny jsme byli teprve u Sparty. Došla nám trpělivost a otočili jsme to, protože při hledání alternativní trasy bychom byli v Roudnici nejdřív ve tři a v pět abychom zas jeli domů, a tím se nám hlavně necestovatelku Briguš nechtělo trápit. Zajeli jsme místo toho do Šárky a dali si pěkný výšlap s kočárem.

Večer jsme se ovšem dozvěděli, že děda pro nás (mě a tchyni, nevím, jestli i Brígu) měl růže k MDŽ! Já se zblázním – loni ani před třemi lety po něm v mém okolí ani pes neštěk‘ a jediná připomínka byl náš každoroční telefonát s mámou ohledně dědových narozenin, které připadaly právě na 8. března. Letos to pořád někdo řeší, je toho plný internet, letáky obchodů i vývěsní tabule květinářství. A za pokladnou v Lidlu jsem dokonce dostala růži!

Mimochodem, za včerejšek pidizvíře snědlo úhrnem dvě sušenky a dva plátky salátové okurky. Byli jsme z ní na mrtvici, dneska už ale jedla na svoje poměry jakžtakž normálně…

No a dneska? Bylo zase krásně (až na pár hodin ranní mlhy), tak jsme se rozhodli pro procházku do Hostivice a všichni – já s B. přes namazání opalovákem – se lehce připálili. Podcenit první jarní sluníčko, to už je místní folklór, ale devátého března, to je myslím premiéra. V Hostivici jsme zašli do cukrárny, ale zjistili, že na zákusek nemáme chuť ani čas (L. musel ještě za světla s tchánovic pomocí rozleštit škrábance, které mu minulý týden, když auto stálo před prací, někdo nechal na nárazníku) a na zmrzlinu nás začalo nějak škrábat v krku. Tak jsme se otočili a šli vyvenčit Brigču na hřiště, z dřevěných houpaček a prolézaček byla nadšená. Nejvíc se jí líbili dřevění koníci, kterých se dožadovala provoláváním „koníííí“. („Malý dítě a záda, to nejde dohromady,“ prohlásil Lvíček po párminutové seanci zvedání a sundavání z atrakcí.)