12. týden: Kotrmelec

Dneska to bude zas hodně o pidižvíně, omlouvám se těm, které to nezajímá…

Zase skoro nejí. Povzbuzující účinek očkování vyprchal tak po tom týdnu, a i když neměla naštěstí žádnou reakci, vrátila se k hladovkaření. Myslíme, že to jsou zuby, protože je kromě toho často mrzutá, budí se i v noci a není to hlady a v puse má několik obřích boulí… ale z nejezení ji bolí břicho a motáme se v začarovaném kruhu. Dneska jsme ji ze zoufalství zkrmili jednou digestive sušenkou a dvěma malými párky. Omdlevším výživovým poradcům někdo prosím zavřete okno prohlížeče, díky.

Já chytla dost možná nějakou střevní věc (nevylučuju, že v nějaké formě postihla i Brigulínu, ale průjem na rozdíl ode mě nemá). Mám asi 37,3, večeřela jsem půlku pomeranče a odpoledne při poklesu tlaku málem omdlela. Možná to má pořád ještě nějakou souvislost i s přeočkováním proti encefalitidě, na které jsem si zajela v pátek ráno (L. si vyjednal pozdější příjezd do práce) a po němž mě chytly skoro všechny vedlejší účinky popsané v oddílech „velmi časté“ a „časté“, totiž bolest v místě vpichu, bolest hlavy, nausea, únava… tak snad už to zítra přejde.

Ok, co takhle něco veselejšího? Dokud se nezkazilo počasí, bylo nám fajn, chodily jsme s Briguškou ven jen v letní bundě a v pátek dokonce jenom ve svetru. V úterý jsme byly asi po týdnu v herně, zrovna se tam konal nějaký spotřebitelský výzkum, tak mám zadarmo zásobu Sterimaru, svinovací metr a propisku 🙂

V úterý byl taky Lvíček na pracovní večeři ve Four Seasons. Ani jsem moc nezáviděla a po návratu mi tvrdil, že jsem o nic moc nepřišla – že se už najedl i líp. Aspoň že to neplatil 😉

Včera mělo být podle Aladina ještě hezky, tak jsme se po obědě vypravili do lánské obory. Jenomže počasí nás vypeklo: stejně, jako když jsme tam byli někdy před tři čtvrtě rokem, jsme dvakrát lehce zmokli a navíc vyhlídka na zvěř otevírá až prvního května – což ale v zásadě nevadilo, protože B. to zase celé prospala (nepodařilo se nám ji totiž uspat kolem oběda a pak už bylo příliš zmatečné měnit plány). Tak jsme se rozhodli přijmout pozvání na rekreační pozemek prarodičů zhruba půl hodiny od Lán… a pět kilometrů před cílem jsme vjeli do strašného slejváku. Z posezení na čerstvém vzduchu tak nebylo nic, v lijáku jsme naložili tchyni, odvezli ji domů a Brigule cestu (díky zajížďce a tomu, že jí nebylo dobře) prořvala.

Pršelo i celý dnešek (děkujeme, už se nám zas přestalo stýskat po Irsku), tak jsme dopoledne zajeli na Smíchov Brigče pro boty. Po úspěšné misi (proč se hergot na nás nenakupuje tak příjemně jako na děti?) jsme zašli do Costy na Corto, které jsem už dlouho chtěla ochutnat – a pochopila jsem, proč Štěpán reagoval na keyphrase „dvojité espresso“ úsměvem od ucha k uchu. Jedno kafe s člověkem nic moc neudělá, ale dvojité s námi zacloumalo tak, že nám pár hodin to počasí nevadilo…

Odpoledne jsme zvládli jednu deštivou procházku po Zličíně a jinak nic. Víkend žádná sláva, snad bude ten příští lepší. Jo, a ohledně titulku: Brigule udělala první samostatný kotoul. Na posteli, stavěla se ze srandy do „střechy“ a pak se pustila a překulila. Vzpomněla jsem si přitom, jak snadné byly kotrmelce, když byl člověk dítě a měl všechny části těla tak nějak malé, pružné a blízko u země… 🙂

PS: Ještě jedna dnešní smutná věc. Smíchovský M&S má na rozdíl od zličínského úsek potravin. Vletěla jsem do něj, jestli náhodou nebudou mít bagely.

Měli.

A pak mi došlo, že nemáme toustovač…

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u “12. týden: Kotrmelec

    • no, on je Datart hned vedle 😀 ale nakonec jsem pokušení odolala. Přestože rozpůlený a rozpečený bagel se šunkou považuju za ideální snídani, nějak se mi nechce před stěhováním hromadit bazmeky…

  1. Přesně jak to s tím kotoulem píšeš…Doby kdy byl člověk tak nějak blíž u země. Přesně se mi vybaví, jak jsme na tanečním kroužku, kam jsem na základce chodila, dělali „rybičky“. Kdy člověk spadne na ruce a pak se přes břicho do oblouku zhoupne. Méně odvážnější to dělali z kolen, odvážní ze stoje. Já z toho měla vždycky odřené ty 2 výstupky od pánve, jak jsem byla hubená. No a dnes? Představa že mám něco takového ze stoje udělat mě velmi děsí. No, při mé výšce pochopitelné. Už to mám k té zemi prostě daleko 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *