Žárlivá manželka a opilý manžel (16. týden)

Uplynulý velikonoční týden byl hodně nabitý. Váhala jsem nad několika variantami titulku, hodilo by se mi do něj shánění golfek, Brigulí twitter účet nebo babiččiny mazance, ale už od pátečního večera bylo v zásadě jasné, že se do něj musí dostat naše burgery z Blackdog Cantiny. Ale popořadě.

Lvíček měl od čtvrtka dovolenou, vlastně takové velikonoční prázdniny, a ve čtvrtek jsme byli všichni u zubařky. Samozřejmě byla zase bouračka na Jižní spojce a tak jsme přijeli pozdě, Brigulína byla rozespalá a zaražená a otevřela trochu pusu, teprve když jsme ji zlechtali. Byla ale pochválená a obdržela kartáček s princeznou, kterou otitulovala „paní“. Cokoli v sukních je „paní“. Nám dvěma byl naštěstí jen obroušen zubní kámen a za čtvrt hodiny jsme byli z ordinace venku. „Asi bysme si neměli dávat to kafe, aby nám to neobarvilo tu odhalenou sklovinu teď,“ přemítali jsme asi tři vteřiny zodpovědně, „ale dáme si ho!“ Zodpovědnost nám poslední dobou nějak moc nejde 🙂 Takže já javorové a Lvíček oříškové latte plus čtvrtinová sleva za platbu bezkontaktní kartou, docela fajn; i když se to zas vykompenzovalo tím, že se mě servírka zapomněla zeptat na zákaznickou kartu, gr. Docela by se mi líbilo, kdyby za pár let byly místo všech těch přiblblých kartiček aplikace v mobilu a člověk by pokaždé pípnul jedním NFCčkem. (Bojovníci za soukromí teď zešedivěli hrůzou :))

Už delší dobu se mi honilo hlavou, že bych pro hlášky a zážitky spojené s Brigulí založila speciální twitter účet, protože tak 3/4 mých followerů tyhle věci počítám vůbec nezajímají. Tak jsem se na to jednou vrhla, zaregistrovala si @pidizvina a vybrala pět lidí do sledovaných… a pak mi skončilo časové okno, čehož využila jedna z obětí k všímavému tvítu. Každopádně mě to zatím baví (víc, než to někde syslit a pak tím tady jednou týdně zahltit přehled ;))

Vybírám golfky. A nevím. Je to zjevně ještě komplikovanější než výběr kočárku a na rozdíl od toho nejsme chytřejší ani po (dvojí) návštěvě Malvíka. Mým favoritem byly Peg Perego Pliko s velkým a dobře přístupným nákupním košíkem, rozumně dlouhým sedákem, polohováním do lehu a nastavitelnými rukojeťmi, ale na místě jsme zjistili, že i v té nejvyšší pozici jsou pro Lvíčka nepohodlné a L. s B. o víkendu jezdívají na dlouhé spací procházky. Tudíž by jimi nešel úplně nahradit sporťák a na to, aby se používaly jen na cesty z pískoviště, jsou za skoro šest tisíc přece jen docela drahé. Teď dumám, jestli je pořídit z druhé ruky, anebo vzít nějaké úplně jednoduché, levné a co nejlehčí jen na tyhle pískovišťové výpravy, když se cestou domů zabejčí. Aby se to nepletlo, ještě máme od kamarádů nabídku na velmi mírně použitou Inglesinu Zippy (hodně typově podobná tomu Pliku, za cenu podobnou ojetým Plikům) a asi se na ni pojedeme podívat; a v neposlední řadě se poslední dobou čím dál častěji stává, že si do kočárku odmítá sednout úplně z principu, takže milé golfky by nám taky mohly  (Bezdětným a těm s odrostlejšími dětmi se omlouvám za dvě, čtením tohoto odstavce promrhané, minuty života.)

V noci z pátku na sobotu se nám zase naskytla možnost nočního hlídání, tak jsme ji využili a jeli ještě opožděně oslavit moje narozeniny do proslavené berounské hamburgrárny. Ano, trochu se stydím za to, že to vyšlo zrovna na Velký pátek, ale určitě nelituju. V Blackdog Cantině měli zrovna fiestu – Mexico Latino Night, spolu se speciální nabídkou burgeru Žárlivá manželka. S habaneros. Lvíček nejdřív tabuli nevěnoval pozornost, ale po zmínce o habaneros ožil: „To si dám!“ Trochu ho totiž bolelo v krku a to v posledních letech rád vyhání pálivým jídlem.

Předkrm jsme se rozhodli vynechat a začali zázvorovým čajem (i o mě se chladnější počasí trochu pokoušelo). Já už z domova měla vybraného Opilého manžela a až po objednávce nám došlo, jak to jde dobře dohromady 😀 Manžel ale řídil, takže opíjení se nekonalo, a stran žárlivosti… nějak nebylo na koho. Rozhodně ne na ten burger, protože jsem si do něj ze zvědavosti jednou kousla a myslela jsem, že mi upadne pusa. Lvíček si liboval, že neví o tom, že ho kdy bolelo v krku 😉 Servírka nám spolu s burgery podala i informaci, že pokud L. burger sní, dostane sombrero. Zvládnul ho (což nechápu :)) a i když se pak objevila upřesňující nutnost objednání alkoholického koktejlu, pestrobarevné sombrero si už vzít nenechal (stran Cuby Libre jsem se obětovala já ;)).

Zkonfiskováno na pořízení profilovky

Uzavřeli jsme kopečkem zmrzliny a sečteno, podtrženo, perfektní večer završený Lvíčkovým řízením domů v sombreru. Ještě (nebo škoda?), že jsme nepotkali žádnou hlídku.

V sobotu jsme si vyzvedli dítě a po obědě a několikahodinovém rozvažování programu jsme se nakonec rozhodli pro hřiště v Centrálním parku na Stodůlkách. Je opravdu super, mraky atrakcí pro všechny od nejmenších po puberťáky, a tak obrovské, že by se vyplatilo mít tam v létě aspoň o víkendech nějaký pojízdný stánek s občerstvením a pár toi-toiek. To jsou ale asi jediné výhrady, které bych k němu mohla mít – možná tam někdy zkusíme popojet i samy metrem.

Na mazance jsem zvládla zadělat v neděli dopoledne a pořád mám pocit, že v tom receptu něco nesedí (ani jsem nedala všechno mléko a stejně musela dosypávat mouku), ale stejně byly skvělé. Už zbývá jen stěží zítra na snídani 🙂

V neděli jsme byli u prarodičů na jejich rekreačním pozemku v Lázních Mšené. Musím říct, že jde o ideální lokalitu pro střelené batole: pozemek bez vody, elektřiny a s WC v podobě budky z neohoblovaných prken s kýblem. Na jeho jednom konci je ničím nechráněný potok, vhodný pro malé objevitele, zbytek je oplocený zasázeným vrbovým proutím pro snadnou průleznost. Stínu, který na hlavním pozemku vrhá pouze karavan, je dost ve vysoké trávě u potoka, stejně jako klíšťat. Dostupnost téměř ideální, přes padesát minut rozmlácenou R7 s pidižvínou, která nemá ráda cestování. Myslím, že tam budeme častými hosty.

Dostala jsem ještě jeden opožděný dárek k narozeninám, náramek s korálky. Jen bych ho – tradičně – potřebovala o něco menší, ale jinak se mi fakt líbí, asi si pořídím totéž i na krk. Třeba budu mít časem i na pravou Pandoru 😉

Ve Mšeném jsme se byli projít v lázeňském areálu a natrhala jsem si pampelišky na pampeliškový med. Vařila jsem je ještě večer, stejně jako drahocenná bílá vajíčka, která jsem obarvila na oranžovo a opatřila obtisky. Lvíček mě pochválil, že takhle obarvená vypadají skoro stejně jako hnědá přírodní… příště se na to můžu taky vykašlat 😀

Med je hotový, ale nevím, jestli se povedl, protože jsem ho ještě nestačila ochutnat. Pidižvíně rostou spodní trojky, nejí, zlobí a není s ní řeč. Snad nějak přežiju příští týden 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

8 komentářů u “Žárlivá manželka a opilý manžel (16. týden)

  1. Na tento týdenní soupis jsem se těšila a nezklamal 😀
    Pidižvíní twitter je boží, mám tendenci favoritovat všechno, neb mě to pravidelně pobaví, ale držím se… 😀
    Sombrero, „přírodní“ vejce, lehká ironie stran pozemku, pobavila jsem se… 😉 😀

    Ad golfky: Přimlouvám se za jetý z druhé ruky, bohatě to stačí a nikdy nevíš, jak dlouho je užiješ, tak mi to teď zpětně přijde jako nekřesťanský prachy. 🙂

    • Mně to vadit nebude, když budeš favorizovat všecko! 😀 ale chápu 🙂 díky, tenhle týden mám v plánu něco od pidižvíny retweetnout, abych trochu rozšířila povědomí 😉

      Vejce naštvaly 😀 a to si tu oranžovou sám vybral! Ale když je na pytlíku návod a až úplně nakonec „pro sytější barvu dejte méně vody“, to je podobná zrada, jako když děláš oběd a na konci se dočteš „necháme přes noc odležet“… 😀

      Asi jo, zkusím sledovat aukro nějakej čas, eventuelně ty od známých. Teď v kočárku nechce být beztak vůbec, nechce ani za ruku, nechce nic – jsem zvědavá, kdy dostane trochu rozum a půjde se s ní domluvit, už toho spoustu umí, ale je čím dál vzteklejší a schopnější sabotovat (např. se naučila povolovat ruce, aby se hůř odnášela v podpaždí). To bude tak ještě půl roku, rok srandy… a nebo si to maluju a nebude s ní domluva nikdy? 😀

  2. Peg Perego Pliko máme my. Asi verzi 2012.
    Nevím jak je Lvíček vysoký, ale pro mě jsou ty golfky utrpením, když pominu první šok, že to nejede jako sporťák, tak výška madel je naprosto nedostačující.
    Buď se hrbím a nebo do nich při chůzi kopu a za chvíli mám křeče v palcích u rukou.
    A.

    • Díky moc za zkušenost! Bohužel co jsme si tak zkoušeli, tak většina golfek je ještě nižších a polohovací rukojeti nemá vůbec 🙁

  3. Jééé, vy jste byli „u nás“ na Hůrce v central parku!:o))) Jsem to poznala i z fotky, když jsem prohlížela fotky dřív než jsem četla text. Stánek s krásnejma toaletama zdarma je o kus dál skoro u toho druhýho rybníka (je to cca 500 m od velkýho hřiště). Jinak v okolí je spousta menších hřišť – všechno je to nové a dobře udělané, máme to tu hezké, jen co je pravda:o)) Kdyby ses někdy rozhodla sem dojet zas, dej vědět, můžem se s Přemdou připojit:o)

    V sombréru ti to moc sluší!

    • Děkuju 🙂

      Jé, tak já se určitě ozvu – teď nějak postonáváme obě, ale přespříští týden bych se k vám ráda vypravila 🙂

Napsat komentář: Puffin Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.