Lokál a Svět knihy (20. týden)

Tenhle týden byl docela nabitý – začalo to návštěvou maminky v pondělí odpoledne. Přivezla mi ovoce pro malou a novinku mezi ovoněnými kávami z Oxalisu, Pekanový koláč. Musela jsem přiznat, že fakt voní jako pletenec s pekanovými ořechy a javorovým sirupem, a chuť mě neuráží (ale na dlouhodobé pití si koupím asi zas něco v Sbux).

V úterý byla tradiční herna a po dlouhé době i 10,5měsíční Štěpánek. To dítě má tak hluboký modrý oči a umí s nima tak házet, že se mi pomalu podlamovala kolena. Během pár chvil jsem mnohem líp pochopila jednak Lvíčka, jak se může zbláznit a snést Briguš modré z nebe, když na něj svůdně zamrká, jednak vyprávění Puffin o specifikách mateřsko-synovského vztahu. Některé věci prostě fungují jenom mezi opačným pohlavím 😉

Na středu jsem se částečně těšila a částečně se jí bála – naše první velká cesta MHD. V sedmnácti měsících, no – do té doby jsem se bála a nevěřila si, že bych to zvládla, ale nabalila jsem všechno možné jídlo a pití, naložila Briguli do kočárku a vyrazily jsme. Nedostatek praxe byl znát, přijela jsem ke stanici s pětiminutovým předstihem, ale stejně mi kvůli čekání na výtah ujelo metro, a vzhledem k úplně šíleně pomalé plošině na Smíchovském nádraží pak i navazující tramvaj. Brigit se podle očekávání metro moc nelíbilo a na Lužinách jsem si ji musela vzít na klín, protože začala kvílet – kupodivu se bála. Zbytek cesty už byl v pohodě, na Smícháči jsem jí koupila pivní rohlík, nasedly jsme na další nízkopodlažní tramvaj a na místo srazu dorazily jen s pár minutami zpoždění. Podrobnosti nebudu vypisovat, prostě pár matek s kočárky a dětmi různého věku od novorozenců do tří let, dojely jsme Kinského zahradou k letohrádku, tam si pár z nás dalo kafe a prošly jsme na Petřín, kde se větší děti vyblbly na hřišti. Trvalo to celkem asi tři hodiny a na zpáteční cestě vytuhla Bríga hned v tramvaji (na místě jí spousta vzruchů bránila usnout), takže to už bylo v pohodě. Klidně zas někdy!

Ve čtvrtek jsem se probrala s pocitem, že na mě něco leze, naštěstí B. byla hodná a vydržela se skoro celý den zabavit sama (a když něco chtěla, bylo to jenom čtení knížek). Zato v noci na pátek se vzbudila v půl třetí a strašila až do pěti. Když jsem myslela, že se aspoň ráno trochu dospím, zatroubil ve tři čtvrtě na osm venku nějaký kretén na klakson, dítě bylo vzhůru („tůtů!“) a ze mě po 5,5 hodinách spánku chodící mrtvola. Dopoledne si popravdě řečeno vůbec nepamatuju a až potom, co dítě odpadlo a já asi na hodinu s ním, jsem byla schopná trochu fungovat a vnímat. Tohle se mi nestalo už dlouho…

Naštěstí večer čekala zasloužená odměna – večeře v Lokálu. Štěpán nám ho vybásnil („už jste byli…? Ne? Musíte.“), takže když se nám naskytla možnost hlídání přes noc, udělala jsem nám rezervaci a brala to už jako předčasnou oslavu svátku. Potom, co jsem si přečetla menu na netu, jsem trochu znejistěla, jestli si vůbec vyberu. Jasně, věděla jsem, že Lokál je vlastně taková naleštěná napodobenina klasické české hospody, ale přece jenom jsem zvyklá na trošku lehčí podobu české kuchyně. Jenže Lvíček kategoricky odmítá probírat jídelníček předem, tvrdí, že mu to kazí zážitek. Tak jsem pokrčila rameny a řekla si, že to nějak dopadne. Dala jsem si nakonec guláš z hovězích líček, Lvíček vepřový řízek s bramborovým salátem a jako předkrm napůl tatarák. Ten byl skvostně ochucený, ale mastnotou nasáklé topinky zasadily mému zažívání první ránu. Guláš byl vynikající, maso se rozplývalo a knedlíky jako od babičky… ale těžké to bylo, ne že ne, a já i L. jsme museli doma rozpustit mastnotu hruškovicí (solidárně jsem čekala na řidiče :)). Prostředí bylo taky hodně zajímavé (z ilustrací po zdech, představujících třeba plzeňské tanky, hotel Stal Inn nebo koloběh piva v přírodě, nešlo spustit oči), ale jako v pořádném lokále tam byl šrumec, randál a spousta pochybných individuí 😉 Jsem asi fiflenka, ale myslím, že jednou mi to stačilo. (Ale jestli tam půjdete, mají kromě piva výbornou oranžádu!)

Když jsme zaplatili, zbývalo nám skoro tři čtvrtě hodiny do dovršení druhé hodiny parkování (jo, jsme buržousti a jelikož pršelo a ještě jsme vezli dítě k babičce, jeli jsme na Republiku autem). Rozhodli jsme se v Palladiu podívat po jarní bundě pro mě a byli jsme úspěšní – v C&A. Mám prakticky všechno buď odtamtud, z M&S nebo z Camaïeu, už je mi to úplně blbý 🙂

Je zelená. Máma ve mně vypěstovala komplex stran nošení zelené – o všem zeleném prorokovala, že v tom budu vypadat jako kyselá okurka. Takže jsem si ji nejdřív vyzkoušela, pak sundala, pak vyzkoušela znova a zjistila, že to ale není vůbec zlý!

Cestou zpátky pršelo. Přímo lilo. Měli jsme puštěné rádio a hráli tam přesně do té deštivé nálady, takže se nám vůbec nechtělo domů, naopak – ještě se jet někam projet. Tenhle pocit se hrozně špatně popisuje někomu, kdo ho nezažil; sama jsem ho nezažila několik let, myslím, že od té doby, co jsme prodali Miatu. Bez říkání jsme projeli křižovatku před sídlištěm bez odbočení, dali si párkilometrový okruh po okolních obcích a mně bylo tak nádherně, jako už dlouho ne.

Druhý den ráno (konečně pořádný spánek!) mě L. odvezl na Výstaviště na Svět knihy, o kterém jsem psala včera, a jel za Brígou, já dorazila tramvají na oběd. Odpoledne propršelo a my naprosto vytuhli. To bylo počasí, kdy bychom v Irsku směle zůstali až do večeře v posteli s knížkou nebo notebookem a velkým hrnkem čaje, což jsme taky měli bohatě natrénováno. Jenže jsme byli v Česku a měli na hrbu protivné, málo vyspalé dítě, takže to byl spíš takový hodně polovičatý výtuh 🙂

PS: Moje úlovky ze Světa knihy:

Pro B.: knížka do vody, „šoupací“ Malá rybka, klasika Mraveneček, říkadla, dvě klasické pohádky a kotěcí příběh od Mileny Lukešové. A ty omalovánky.

Pro mě: prosincová XB-1, nějaké vzorečky, kupón na stáhnutí ebooku o Hitlerovi a kupón na výpůjčku zdarma, slevové kupóny na Bux a do Dobrovského a moje guilty pleasure…

Brigitka si oblíbila cédéčka a kazety s dětskými písničkami – ať už je to Bambini di Praga, nebo anglické Disney CD z Tesca. Když se jí je snažím pokoutně přepnout na rádio – tanyny jako tanyny – rázně protestuje. Včera mě dotáhla za ruku ke skříňce s věží a trvala na puštění cédéčka. Nejvtipnější je, jak je netrpělivá a minimálně u prvních tří předělů mezi písničkami po půlvteřině zpozorní a pak nervózně kňučí/heká, dokud nezačne hrát další. Trochu míň legrační je, že jí došlo, že lidské oči jsou totéž co oči u plyšáků nebo namalovaných zvířátek, takže je bohužel stejným způsobem označuje. Nenadálé píchnutí do oka doprovázené provoláním „očííí“ příliš nenadchne. Taky nás komanduje. Čím dál víc. Dneska popadla svetr s tučňákem, došla k balkónovým dveřím a zavelela: „Ve! Tutí!“ (Ven!, Tučňák = oblíct). Přetáhla si ho přes hlavu, ale ruce do rukávů strčit ještě neumí, tak se obrátila k L. a poručila: „Paci!“

Dneska jsme jí objednali rostoucí židli. Je už nejvyšší čas.

Odpoledne jsme byli u kamarádů s ročním chlapečkem. Je úplně jiný než Brigule, klidný, rozšafný jedlík, ale fascinoval mě tím, že kromě „ne“ bylo jeho jediným verbálním projevem krásné vibrační „rrrrrrrrrr“. Cesta z Mníšku ale byla za trest: R4 před svedením do jednoho pruhu dva kilometry stála a ani pak to nebyla žádná hitparáda, B. to naštěstí prospala…

A večer mi Lvíček spravil kazetovou mechaniku na věži. Není nad to, mít doma inženýra – zjistila jsem totiž, že minivěže s kazetovou mechanikou už se ani nevyrábějí, a u radiomagnetofonů je situace jen o málo míň bídná…

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u “Lokál a Svět knihy (20. týden)

  1. Lokál se nám osvědčil spíš na obědy, není tam tak narváno a šlape to:o) Ael je pravda, že to maj celkem mastný – prostě staročesky, nacpat pupky tukem…:o)

    Jitro máme taky a jsme spokojení, tak ať se Brigitce líbí. Vzali jste i s pultíkem, nebo jen židličku?

    • Asi jsem už holt zdegenerovaná… 😉

      Židli jsme brali bez pultíku, ona ho nepoužívala – pokud k něčemu, tak ne k původnímu účelu, ale jako schůdek při vylejzání 🙂

  2. Krásná bunda. Co se týče barev, jsem na tom podobně. Vždycky jsem od mamky slyšela o zelené a modré, že v tom budu vypadat vyblitě (teda ona asi nepoužívala tenhle výraz). Ale já se rozhodla, že se bránit barvám nebudu a šla jsem si koupit zelenou bundu, která teda na můj vkus vypadá nakonec až příliš růžově, ale byla krásně dlouhá a skvěle seděla 🙂
    Ty přepisy dětských výrazů, to se mi tak líbí: s tím „Paci“ atd. 🙂 Vždycky si to představuju naživo a….asi se těším až to budu zažívat u vlastního 🙂

    • Těš 🙂 Všechno má svůj čas, já bych to asi o moc (víc než 2-3 roky) dřív nedala, ale teď si to užívám 🙂

Napsat komentář: quanti Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.