Chtěla jsem se tu dneska rozepsat, ale budu naopak stručná, protože ťukám na mobilu a z počítače budu nejspíš přidávat jen později odkaz na fotky. Vadí mi totiž sedět u počítače, mám nejspíš zánět povrchových žil. Je zvláštní, jak strašně mizerně beru všechny tělesné nefunkčnosti s výjimkou běžných nachlazení – vzpomínám si, že dost podobně se mnou zamávala zatvrdlina při kojení, kterou ne a ne rozmasírovat. Tentokrát mám na omak teplou, trochu zarudlou a bolestivou bulku v levém lýtku, stahuju si ho obinadlem, leduju, mažu liotonem, vyvyšuju a doufám, že to vydrží, nebo se aspoň nezhorší do čtvrtka, kdy má Lvíček dovolenou, já glukózový test (blé) a zbytek dne si tak můžu „dovolit“ obíhat doktory. Dobrá zpráva ale je, že už jsem oficiálně ve třetím trimestru. Nějak mám tohohle těhotenství – Motorku, no offense, za to nemůžeš – tentokrát plné zuby. Ještě pár dnů zpátky jsem přemýšlela, jestli bych to v budoucnu za optimálních finančních, bytových aj. podmínek náhodou nezvládla ještě potřetí, teď už mám jasno: bude bohatě stačit dvakrát, díky.
Bibina spí už přes týden ve svém pokoji. Pocity máme smíšené: první tři noci tam stačilo jednou v noci zajít a uklidnit, když se probudila; ke konci týdne se naučila vylézat a když vyleze, znamená to, že se probere, a když se probere, znamená to obligátní dvě hodiny bez kyslíku… tedy beze spánku. Rušit experiment ale nebudeme, večery ve vlastní ložnici jsou příjemné a dvě dětské postele se tam stejně nevejdou. Pořád doufám, že se konečně vrátí ke stavu z nějakých tří čtyř měsíců, kdy prospala celou noc. Jednou to přijít musí!
Fotky tady a já jdu zas mazat, ledovat a vyvyšovat… chjo.
PS: svatomartinský bylo letos fakt pěkně hnusný a bylo nám z něj blbě.
O tom zánětu slyším poprvé, tak držím palce, ať je vše brzy ok! Nedivím se, mě v těhotenství dostávalo i blbá rýma, natož něco dalšího (při druhým těhotenství jsem na konci trpěla na rozestupování kyčlí, něco se mi tam skříplo, že jsem mohla dělat jen malé kroky jako japonka a připadala jsem si jako nepoužitelná lazarská velryba…).
Týden na zvyknutí je málo. U Pižmura si to sedlo tak po 2 týdnech, pokud si dobře vzpomínám (on zas pořád před spaním záměrně a po usnutí nezáměrně vypadával – budily nás duté rány a většinou chechtající se dítě v peřinách na zemi). Pak už spal celou noc, než se naučil kolem půlnoci chodit k nám:)
Jako popravdě, některý noci jsou náročnější, ale pokládáme za úspěch, že tam všechny večery celkem bez protestů usne (akorát holt většinou celkem pozdě, ale to je daný spíš jinejma faktorama) a čtyři noci z devíti tam i dokončila. Mezi zábranou a krajem postele to má ucpaný polštářema, aby pokud možno nevypadávala ani záměrně, ani nezáměrně 🙂 Kdyby k nám nad ránem chodila a slušně usnula, asi by nám to nevadilo, ale že přijde a otravuje a je vzhůru, to nás dost prudí, zvlášť L., který když nemá homeoffice, vstává v půl šestý, aby se vyhnul dopravě. No uvidíme, jak si to sedne.
to jsem si napodruhe rikala taky, ze stacilo… 😀 drzim palce. btw na ten OGTT nemusis chodit, jestli nemas predispozice…
No… nikdy neříkej nikdy, ale cíleně a dobrovolně už to asi nebude 😀
Já vím, no, poprvé jsem taky nebyla (v Irsku se plošně nedělá a tady už jsem ho nestihla), ale když vidím, jak jsem dopadla s blbejma žílama… radši půjdu, než něco podcenit. Dost velkej vliv na rozhodování, jestli se s nima budu nebo nebudu hádat, mělo taky to, že na rozdíl od prvního těhotenství mi teď nebývá nalačno blbě (ale samozřejmě to neznamená, že se jim tam nepoblinkám ;))
My jsme oba šťastní sami ve své ložnici už od Samuelova osmého měsíce, zvykl si rychle. Ale chápu, že když mají lidi malý byt, tak to jinak nejde, než spát s dítětem dokud to jde. Přeju brzké ukončení těhotenství (rozuměj tvého „trápení“) 🙂
Snad to spolu ještě pár měsíců vydržíme 😀 já bych bývala stěhovala tak v roce, kdyby bylo kam… no, bylo až teď 🙂 dneska vydržela v pokoji celou noc, tak mám záblesk optimismu 🙂