Chtěla jsem se tu dneska rozepsat, ale budu naopak stručná, protože ťukám na mobilu a z počítače budu nejspíš přidávat jen později odkaz na fotky. Vadí mi totiž sedět u počítače, mám nejspíš zánět povrchových žil. Je zvláštní, jak strašně mizerně beru všechny tělesné nefunkčnosti s výjimkou běžných nachlazení – vzpomínám si, že dost podobně se mnou zamávala zatvrdlina při kojení, kterou ne a ne rozmasírovat. Tentokrát mám na omak teplou, trochu zarudlou a bolestivou bulku v levém lýtku, stahuju si ho obinadlem, leduju, mažu liotonem, vyvyšuju a doufám, že to vydrží, nebo se aspoň nezhorší do čtvrtka, kdy má Lvíček dovolenou, já glukózový test (blé) a zbytek dne si tak můžu „dovolit“ obíhat doktory. Dobrá zpráva ale je, že už jsem oficiálně ve třetím trimestru. Nějak mám tohohle těhotenství – Motorku, no offense, za to nemůžeš – tentokrát plné zuby. Ještě pár dnů zpátky jsem přemýšlela, jestli bych to v budoucnu za optimálních finančních, bytových aj. podmínek náhodou nezvládla ještě potřetí, teď už mám jasno: bude bohatě stačit dvakrát, díky.
Bibina spí už přes týden ve svém pokoji. Pocity máme smíšené: první tři noci tam stačilo jednou v noci zajít a uklidnit, když se probudila; ke konci týdne se naučila vylézat a když vyleze, znamená to, že se probere, a když se probere, znamená to obligátní dvě hodiny bez kyslíku… tedy beze spánku. Rušit experiment ale nebudeme, večery ve vlastní ložnici jsou příjemné a dvě dětské postele se tam stejně nevejdou. Pořád doufám, že se konečně vrátí ke stavu z nějakých tří čtyř měsíců, kdy prospala celou noc. Jednou to přijít musí!
Fotky tady a já jdu zas mazat, ledovat a vyvyšovat… chjo.
PS: svatomartinský bylo letos fakt pěkně hnusný a bylo nám z něj blbě.
O tom zánětu slyším poprvé, tak držím palce, ať je vše brzy ok! Nedivím se, mě v těhotenství dostávalo i blbá rýma, natož něco dalšího (při druhým těhotenství jsem na konci trpěla na rozestupování kyčlí, něco se mi tam skříplo, že jsem mohla dělat jen malé kroky jako japonka a připadala jsem si jako nepoužitelná lazarská velryba…).
Týden na zvyknutí je málo. U Pižmura si to sedlo tak po 2 týdnech, pokud si dobře vzpomínám (on zas pořád před spaním záměrně a po usnutí nezáměrně vypadával – budily nás duté rány a většinou chechtající se dítě v peřinách na zemi). Pak už spal celou noc, než se naučil kolem půlnoci chodit k nám:)
Jako popravdě, některý noci jsou náročnější, ale pokládáme za úspěch, že tam všechny večery celkem bez protestů usne (akorát holt většinou celkem pozdě, ale to je daný spíš jinejma faktorama) a čtyři noci z devíti tam i dokončila. Mezi zábranou a krajem postele to má ucpaný polštářema, aby pokud možno nevypadávala ani záměrně, ani nezáměrně
Kdyby k nám nad ránem chodila a slušně usnula, asi by nám to nevadilo, ale že přijde a otravuje a je vzhůru, to nás dost prudí, zvlášť L., který když nemá homeoffice, vstává v půl šestý, aby se vyhnul dopravě. No uvidíme, jak si to sedne.
to jsem si napodruhe rikala taky, ze stacilo…
drzim palce. btw na ten OGTT nemusis chodit, jestli nemas predispozice…
No… nikdy neříkej nikdy, ale cíleně a dobrovolně už to asi nebude
Já vím, no, poprvé jsem taky nebyla (v Irsku se plošně nedělá a tady už jsem ho nestihla), ale když vidím, jak jsem dopadla s blbejma žílama… radši půjdu, než něco podcenit. Dost velkej vliv na rozhodování, jestli se s nima budu nebo nebudu hádat, mělo taky to, že na rozdíl od prvního těhotenství mi teď nebývá nalačno blbě (ale samozřejmě to neznamená, že se jim tam nepoblinkám ;))
My jsme oba šťastní sami ve své ložnici už od Samuelova osmého měsíce, zvykl si rychle. Ale chápu, že když mají lidi malý byt, tak to jinak nejde, než spát s dítětem dokud to jde. Přeju brzké ukončení těhotenství (rozuměj tvého „trápení“)
Snad to spolu ještě pár měsíců vydržíme
já bych bývala stěhovala tak v roce, kdyby bylo kam… no, bylo až teď 
dneska vydržela v pokoji celou noc, tak mám záblesk optimismu 