Ty adventní neděle jsou nějaký náročný (50. týden)

A většinou se to plynule přenese do dalšího týdne. Teď je kupříkladu úterý, půl šesté ráno, cucám septisan proti bolestem v krku a sedím na gauči u Brigči, které jsem musela dát calgel a následně udělala mlíko (z kategorie “ co už s ní“). Nic jí nevyčítám,  byla uznalá, přiběhla s řevem „až“ ve čtvrt na šest a to už jsem byla dvacet minut vzhůru. Aspoň mě ušetřila dlouhých pokusů ještě usnout.

Minulé úterý jsem si pokorně vyzvedla stehenní stahovací punčochy. Po vybalení smrděly jako něco, co leželo dvacet let v babiččině skříni proložené pěti různými tuzexovými mýdly, a  navlékají se hůř než tlusťochovi neopren – ale fungují. Je to dost velká úleva a i vizuálně už se to aspoň nezhoršuje. V socialistické Tetě na Opatově jsem si při té příležitosti koupila za šestadvacet korun diář. Albi je sice super, ale na záznamy menstruačního kalendáře, pohybů váhy a výroční návštěvy u gynekologa fancy knížku se sovičkama o kilo dražší nepotřebuju. (Všechno by to navíc bylo jednodušší mít v mobilu, ale k tomu jsem se zatím dokopala jen u těch lékařských prohlídek.)

Lvíček dal v úterý výpověď. Celkem se nám všem ulevilo, i když ještě nemá nic napevno – ale to dojíždění a jednání s náladovými Araby už by víc než ty dva měsíce únosný nebyly.

Bankovní wtf. MBank oznámila poplatek za kartu, pokud člověk nezaplatí každý měsíc nějaký objem. Lidsky a byznysově to chápu, ale zrovna dva dny předtím jsme se s L. dohodli, že si každý budeme držet vlastní účet na soukromé potřeby, dárky apod. (=platba kartou tak jednou za čtvrtletí), a já k tomu po několika letech nepoužívání chtěla využít právě mBank. Tak nic. U AirBank mám jen disponentský uživatelský účet, takže mi z bankovnictví nešlo přidat další účet, tak padlo rozhodnutí zkusit Zuno. Jenže na to je potřeba poslat platbu+výpis z účtu, kterého jsem jediným majitelem, a to mám jenom tu mbanku, jenže z ní jsem už vybrala všechny peníze. Achjo.

Motorek je nejhodnější. Asi mi kompenzuje, že po většině ostatních stránek je tohle těhotenství pro mě tak náročný. Posledně si pamatuju devět měsíců růžového obláčku „nejhezčí období v životě ženy“ a Bibininy veletoče. Teď, kdyby mi to nebylo blbý, už mám metr na stříhání, ale pidižvík se ozve většinou jen když ho škrtím lemem kalhot. Jinak se při usazeni v pohodlně poloze nebo lehu objeví pár vlnek ve stylu „ještě jsem tady“ a zbytek dne je radio silence. Že by napodruhé ten klidný introvertní potomek, kterého jsme čekali už minule?

Rádio k Briguliným narozeninám sežvejkalo jednu kazetu, pak je začalo přehrávat na dvojnásobnou rychlost a nakonec přestalo úplně, takže muselo na reklamaci. Sony bývala moje oblíbená značka, ale posledních pár let co od nich mám, s tím jsou problémy, takže asi konec a spavec.

V sobotu jsme byli pozvaní na rodičovsko-dětské posezení u jedné kamarádky za Prahou. Dala bych sem fotku Bibiny rozjařené nad záplavou bublin z bublifuku, ale jsou tam všude i cizí děti a to si nelajsnu. Všechny děti se cpaly cukrovím a chlebíčky, naše zvíře si nabídlo jednu slanou tyčinku, rozlomilo ji napůl a vrátilo zpátky. Poslední pětky, které jí lezou, jsou totiž asi nejkrutější zuby ze všech. Cestou v autě se poblinkala, asi primárně z hladu, a večer odmítla cokoli sníst, i když to pro ni znamenalo okamžitou koupel a jít do postele bez pohádky. Se vším naprosto smířená, jen když nebude muset jíst, a usnula naprosto nezvykle asi v půl deváté.

V neděli ráno něco málo snědla, v poledne jsem do ní dostala čtyři lžíce kuřecí polívky a pak si řekla o kaši, které snědla docela dost. My jsme zasedli k sekané, já jí nakrájela misku okurky, o které jsem byla přesvědčená, že ji bude loudit. Taky že ano, dávala jsem jí po plátečku… až to Lvíčka přestalo bavit a podal jí celou misku. Next thing I know… Bibina stojí uprostřed obýváku s pusou narvanou okurkou a dáví. Vyndáváme jí přebytečné plátky z pusy, ale už je pozdě a bleje všechno, co od rána snědla. Utírám louži okurek, kaše a mrkve z polívky a přemožená hormony brečím a brečím. „Mamika páče?“ ptá se zkříslá Brigule Lvíčka a ten jí vysvětluje, že si musí vždycky dávat do pusy jen JEDEN kousek a že MUSÍ papat a NESMÍ blinkat.

Nakonec jsme se dali všichni nějak dohromady a odvezli dítě k babičce, kde jsme ji nechali spící a jeli na Anděl zařizovat dárky. Parkoviště sice plné, ale v obchodech – mile nás překvapilo – skoro nikdo; v Yves Rocher jsme byli druzí u pokladny, v Oxalisu první. Mírně horší byl Marks&Spencer a Tesco, ale i tam to odsýpalo a všichni byli strašně příjemní, pokladní ve Spencerovi nás upozornila, že k jedné vybrané položce můžeme mít druhou za polovinu ceny, a v Tescu mi zas dala sáček na mouku ze soukromé zásoby 🙂 Stříbrnou neděli připomínaly jen davy v knihkupectví a všudypřítomné stromečky.

Stromeček jsme kupovali v Hornbachu cestou domů i s Bibinou. Inzerovali jedle od 349 a buď jsme tam byli už pozdě, nebo je to klamavá reklama, ale všechny ty nejmenší jedličky 110-150 cm, což by mi jako velikost naprosto stačilo, byly strašná košťata. Tak jsme vybrali jednu – z mého pohledu obří – 150-170, která ovšem už byla za šest stovek. Příští rok se asi poohlédnu po něčem pěkném umělém…

Galerie s popisky tentokrát tady. Fakt 50. týden? Pomoc!

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u “Ty adventní neděle jsou nějaký náročný (50. týden)

  1. Zase skvělý fotky, Bibina mě baví! 😀

    A jsem zvědavá na váš stromek metr a půl stromek! 🙂

    Ať jí ty zlobivý pětky daj brzo pokoj!

    • Dík, nás sice taky, ale občas by mohla i poslechnout 😀

      Strom stojí na balkóně. Vždycky se ho po roztažení žaluzií leknu…

      Děkujem, momentálně se to zdá bejt skoro nejmejší problém… 😕

  2. Tyjo, ty hrušky v karamelu! Zařekla jsem se, že už do obchodů do konce roku nevejdu, ale pro tohle?! Tak fajn zbytek týdne bez dávení pokud možno…

    • Vonělo to fakt lákavě 🙂 a fakt ani v neděli odpoledne tam ty davy nebyly, tak přes týden by to počítám vůbec mohlo být průchozí…

      Díky moc, večer byl lazaretní až na půdu, L. už spí a já hlídám dítě a čekám, až se taky uráčí… snad bude zítřek trochu lepší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *