Od pátku do neděle jsme byli na dovolené.
Od té doby, ale vlastně už tak týden před odjezdem, jako by čas zařadil druhou kosmickou rychlost. Nestíhám nic. Běžný denní úklid vůbec nestíhám, kupí se mi vyprané prádlo a neumyté/neuklizené nádobí, večeře jiné než studené jsem vzdala a ani nevím, kdy jsem naposledy pekla – Bibi se už několik dní smutně ptá po perníčku. Řešením není zapojit ji do přípravy místo hraní – řešení neexistuje, protože Vikouš. Furt. Řve. A když spí, snažím se s ní být na hřišti nebo dodělávat věci, které fakt už hoří. Mám jiskřičku naděje, že se to zlepší, až se konečně zbavím všech restů z dovolené, ale pesimista ve mně říká, že se to nezlepší – že jen co Vikouš dořve, začne lézt, pak chodit a místo nošení a houpání bude jen pro změnu nutné stát mu pořád za zadkem.
Takže tak. Nedivila bych se, kdyby Bibina začala taky řvát, kudy chodí, aby si srovnala šance. Zatím jenom zlobí a ve světlých chvílích říká „maminko, mám tě moc jáda“. Nechápu, jak někdo zvládne víc než dvě děti.
O dovolené možná jindy, teď chci konečně aspoň zpublikovat fotky. Vostuda. A mám teda dojem, že jakmile dokojím, půjde jakýkoliv blogování do kopru úplně.
Na maloskalsku jste byli jen na dovolený, nebo je ta roubenka fakt vaše? Tcháni bydlí kousek odtamtud:)
A jinak teda už asi chápu, proč se mě všichni ptaj, jak to všechno, co dělám, stíhám… A jak moc pravdivé je moje „mladší dítě je velmi hodná holčička“…. Tím tě teda nechci provokovat, spíš politovat…
Tak něco mezi 🙂 je našeho příbuzného, ten ji pronajímá a občas se mimo sezónu domluvíme na pár dnech pobytu za cca náklady (to chce on, my mu dáme něco navíc a jsou – snad – všichni spokojení). Já se o tom rozepíšu 🙂
No, když spal koblih první týdny třeba 2×3 hodiny denně a občas kratší chrupku mezitím, taky jsem stíhala… Ale teď? Už i ta jedna tříhodinovka začíná haprovat, a to jsem venku s Bibinou a pak vařím. Teď jsme byly půl hodiny, vyhnal nás déšť, a ve dveřích byl koblih vzhůru :/ koukám se slzou v oku na tvoje galetky a spol. a říkám si „tak třeba příští léto, až si je někdo vezme na hřiště oba“. Ale jako provokaci to neberu, holt někdo má hodný dítě, to je v pohodě, taky si ho po Přemkovi zasloužíš 😀 při Bibině jsem se se spoustou věcí špatně srovnávala, jaká byla neřízená střela, když se začala pohybovat, jak neposlouchala, nervy jsem měla třeba i z toho, že jsem měla několikrát pocit, že mi přišla menstruace, a připadalo mi to moc brzo… Teď přišla hned po šestinedělí a se mnou to ani nehnulo, necítím to jako nespravedlnost a stejně to mám se řvounkem. Tak to prostě je, časem bude líp… Jednou určitě 😀
Já ti snad něco napeču a přivezu, aby byla rovnováha vesmíru zachována:o)
Dneska jsem zvládla perník! 😀
Krásný fotky, Vitotojek je úžasnej bernardýn 😀 A dovolená vypadá skvěle, užili jste si přírodu 😉
Byla, byla, ale popravdě řečeno, asi mi to pro letošek stačilo… 😀
Hele mně to přijde jako takové nervové růstové spurty pro rodiče…u nás když děti něco najednou začnou dělat (anebo přestanou dělat -jako třeba spát), tak mám pocit, že to už je ten poslední hřebík, že odteď už prostě nebudu dělat vůbec nic jinýho, než, že jim budu v patách. A dost přesně si vzpomínám na pocit nespravedlnosti, když Čičman přestala vyspávat půlku dne a potom ten stejný (jen vygradovaný) pocit, když přestala v roce a půl spát přes den vůbec. To je prostě takový duševní fitko, a ne vždycky se podaří tu zátěž přidávat rovnoměrně, aby ses z toho nesložila. Jestli tě můžu utěšit, u nás teď řve ČIčman – pořád a do toho si drásá ekzém (klasické období vzdoru, jen je to o level výš tím, že když ji nesplníme její libůstku (jako např. ponožky jiné barvy, Žmurovu hračku, nosit v náručí jako miminko), tak se odejde dramaticky durdit a vrátí se s nehtama od krve. Přestávám se divit alkoholičkám na mateřské!
Uff, to je teda vyšší dívčí s rozškrábaným ekzémem, soucítím. Já jsem zvědavá, jestli se ten pocit nespravedlnosti, co jsem měla s B., zase objeví – zdá se, že s V. jsem větší fatalistka. Někdy jsem nas*aná, někdy vyčerpaná (na rozdíl od žumpy to zvládám i najednou! :D), ale asi tím, že většinu fází jsem už Bibinu viděla opustit (…kromě plenek, přerušovaného nočního spánku a tak dále…), mám aspoň nadhled v tom smyslu, že to nebude nafurt. Občas popustím uzdu snění, jak obě děti uložíme najednou do pokojíčku, přečteme jim najednou pohádku, zhasnem a odejdem žít svůj večerní život! A ne jako poslední dva večery, kdy si Lvíček vyčistil zuby a šel Brigulínu uspat rovnou do naší postele, zatímco já ukojila hladovce a před spaním v pustém obýváku myla nádobí…
Jo, tak to je zase pravda – my po tom celodenním nonstop běsu odříkáme po 20h pohádku a děti RÁDY poberou do náruče své sbírky plyšové zvěře, aby byly většinou vytuhlý do 10 minut poté a dospělácký večer může začít:) Díky za tip na vděčnost, úplně jsem zapomněla, jaký to bylo. Takže oprava, zas tak nespravedlivý to není a co tak slýchám historky od lidí se staršími dětmi, budou následovat už jen snídaně do postele, vysvědčení s vyznamenáním a sourozenecké společné hry…
…a vysklený okna, flašky rumu na lyžácích a předstírání spánku po třídních schůzkách, zas až na tak růžové brýle, co píšeš, mám doma málo LSD 🙂 ale myslím, že už to bude veselejší. Ta 20. hodina je zase světlá stránka nespání přes den – B. neusne před devátou, občas i k desáté, a koblih jí v tom bohužel zdatně sekunduje 🙂
Neboj, bude to tak… U nás taky bylo donedávna 😀
A odkdy? Že by se mi chtělo čekat tři roky… 😀