Pokračujeme v krasojízdě. První týden bez Lvíčka byl opepřen proslulou blicí virózou této zimy, kterou jsme si postupně přehodili všichni. Já jako pionýrka už 30. prosince dopoledne, takže na Silvestra se nekonaly orgie pomazánek, na které se vždycky těším celý rok, ale moje jediné jídlo za celý den tvořily čtyři plátky veky se šunkou. Pak se zdálo, že to nikdo jiný nechytil. Zdálo. V noci na středu se zeblil Vikouš, naštěstí jenom jednou, takže kompletní převlečení a hodina uspávání to spravily. Noc na čtvrtek byla horší, protože cca od půlnoci zvracela Brigule. První asi dvě hodiny jsem uspávala probraného Vikuláše, ale ten nechtěl mlíko, nechtěl nosit, řval a řval, zatímco na chodbě se cca co 10 minut rozsvěcelo a chodilo převlékat a mýt. Nakonec jsem ho rozbalila, on se blaženě pět minut poštrachal v klíně, dostal čistou plínu a usnul, já kolem třetí přebrala zvracecí stráž u Bibiny, posledních pár soust žaludečních šťáv v půl šesté ráno už jsem ji nechala hodit na beztak pocamranou postel a neměla sílu řešit. Pozvraceného byla ráno plná vana, všechny naše deky, Bibiny asi pět sad pyžam (nebo pak triček s legínami, když pyžama došla), naše asi tři každého… vtipné. A o půlnoci v noci na pátek začal běhat zvracet Lvíček, přičemž děti vstávaly v půl šesté a Bibina usnula v sedm, když měla jít za hodinu do školky.

Nebudu to protahovat, Lvíček nešel do práce, Bibina nešla do školky, protože jsem ji prostě neměla to srdce budit, když se den předtím prakticky nevyspala (a popravdě ani energii absolvovat dvě cesty do školky místo jedné). Víkend jsme si dali pasivní a stejně utekl, ani nevím jak. Zase.

Koukali jsme na V hlavě (Inside Out). Shodli jsme se, že já jsem celá Smutek a Lvíček se zhlédnul ve Vzteku. Výsledný dojem z filmu pak shrnul L. neoddiskutovatelným a neodolatelným „byla tam spousta emocí“ 😀 😀 😀

Z Vikuláše se začíná stávat strašný zloprcek. Dřív stačilo důrazné „NE“, aby nadskočil půl metru vysoko a aspoň na dvě vteřiny přestal s tím, co dělá, teď už se většinou ani neohlédne a samozřejmě si oblíbil ty nejvíc záškodnické činnosti – vypojování televize a běžícího vysavače ze zásuvky, krámování skříňky vedle myčky, kam nejde dát pojistka (asi ji budu muset přilepit zespoda nebo dát dovnitř takovou tu zásuvkovou, protože tohle nejde), lezení Bibině na křesílko a poslední dobou i na gauč. Aspoň že už se učí docela šikovně slézat… Tahá nás za vlasy, škube za tváře a rty, Bibinu dneska, než jsme mu v tom stačili zabránit, majznul ovladačem od věže a ta se rozbrečela, protože zrovna něco kousala a prý ji rozbolely zuby. Jsem z něj zoufalá, protože takhle si ji samozřejmě strašně naštve proti sobě. A když už mluvím o Bibině, je na ní vidět, že se s námi doma už začíná fest nudit a školku by to chtělo jako sůl, jenomže na státní není šance a nebude ani na podzim, a dojíždět ji denně vyzvedávat s Vikulášem… no, možná za čtvrt, půl, tři čtvrtě roku už bude rozumnější a nebude na kočárek koukat jako na zbraň hromadného ničení, ale zatím to vypadá bídně. A ta zima. Hlavně ta zima.

Když přežiju příští půlrok, přežiju všecko. (Doufám.)

Předloni jsem si dávala předsevzetí, že každý měsíc napíšu na blog jeden fabulovaný, beletristický příspěvek. Loni jsem si dávala předsevzetí, že napíšu každý měsíc aspoň jeden článek nesouvisející s dětmi. Letos si dávám předsevzetí napsat každý měsíc aspoň jeden blogpost 😀 a přežít. Odkazy na fotky za poslední tři týdny (fujtajxl, to jsem to dopracovala – ale holt Vánoce, Nový rok, viróza…) najdete níže.

52. týden

53. týden

1. týden 2016