Jsou jich tenhle týden mraky. Chronologicky:

• Můj první objednaný úklid. Jak jsem čekala, ztratila jsem den života (když je někdo v jiném pokoji a nemá se mu tam překážet, je to s dětmi vždycky obrovská challenge) a výsledek byl takový diskutabilní. Běžný úklid v domácnosti s mrňaty má trvanlivost cca dvě hodiny, kdy nezávislý pozorovatel pozná, že se uklízelo, po půl dni je podlaha pokrytá souvislou vrstvou hraček a drobků a na všech lesklých plochách je víc otisků prstů než v kriminalistické laboratoři. Jedinou trvanlivější veličinou by mohla být umytá okna nad cca metr dvacet výšky, bohužel úklidová dáma vyznávala metodu nastříkat Clin, umýt mikroutěrkou a „vyleštit“ rolí papírových utěrek, takže kdykoli zasvítí do obýváku slunce (je orientován na jih, takže to není až tak vzácná událost), odhalí cosi jako bezbarvou verzi tvorby Cy Twomblyho. Příště budu asi radši, když mi někdo vezme děti na dvě hodiny na hřiště a uklidím si to sama.
• Viki začal zneužívat nábytek. Kromě Jitra vyleze už i na vysokou stoličku a – aniž by to kdy předtím zkoušel – až na vršek přenosných schůdků (samozřejmě jištěn). Taky začal obracet botník v předsíni a Lack v obýváku. Botník jsme dali pryč a stolek se snažíme hlídat.
• První celodenní výlet s oběma!!! Ve čtvrtek jsme jeli do zoo a bylo to boží – lepší, než jsme se vůbec odvažovali doufat. Viki usnul na cestě tam a před cestou domů, takže z pěti hodin v zoo byl vzhůru jen cca tři a to s pomocí přesnídávky v kapsičce a hromady sušenek vydržel většinu času v kočárku (v restauraci byl buď na klíně, nebo se popelil kolem, je fakt, že tam jsme vykysli přes hodinu). Zážitek jsme myslím měli všichni a já byla naprosto nadšená. Konečně s nimi jde někam jezdit! Konečně zase začneme trochu žít! 😀
• Odstavuju. Tedy mám už prakticky odstaveno, poslední kojení bylo v noci na pátek, což je vzhledem k mému skluzu ve psaní (holt Lvíčkova dovolená do včerejška) už skoro šest dní. Viki si nestěžuje, vlastně tu poslední noc už se po chvilce sám odtrhl a nechal se uspat hlazením; občas se mi vrhne po výstřihu, ale myslím, že to oba bereme jako symbol pro flašku. Mně se ještě pořád tvoří mléko a taky mnou ještě pořád zmítají kojící hormony, doufám, že to brzo opadne. Když to beru čistě ze svého hlediska, byl nejvyšší čas. Koblihovi moje zdroje, aspoň psychologicky, taky nechybí… ale vidím, že kdyby to šlo, měla jsem ještě kojit. Od doby, co jsem v rámci svého zdraví psychického i fyzického cca před měsícem nahradila většinu kojení UM, má koblih viditelně problémy s trávením, byť po výměně značky UM menší, ale pořád to není ono. A taky jsem zavzpomínala, že do jedenácti měsíců nebyl nemocný a od ledna má rýmu snad každý druhý týden… a že v deseti jsem ho začala pomalu učit na lahev jednou dávkou UM denně před spaním. Může to být náhoda, ale co když není. (Celou sobotu jsem probrečela, že mu beru, co mu dělalo nejlíp, a celou neděli probilancovala, jak už jsem stará, když mám odrostlý děti, co budou za chvíli chodit do školky, školy, na gympl a na vysokou.)
  Ale holt se s tím musíme všichni nějak poprat. Pořád lepší mírné zažívací potíže než maminka v blázinci… Mimochodem, hezky vyšlo oběma dětem odstavení na druhou menstruaci po porodu.
• Vytáhli jsme golfky. Zatím to střídám se sporťákem podle počasí, taky mi tedy mnohem víc vyhovuje nákupní košík ve sporťáku a Viki nemůže z golfek mačkat tlačítka výtahu, zatímco z velkého kočáru jo 😀 ale jinak je v nich výsostně spokojený.
• První opušťák od obou dětí na celé odpoledne, cca od půl dvanácté do čtyř. Bohužel to vyšlo tak, že jsme opouštěli Viktorka spícího, takže ten to po probuzení nebral úplně dobře, i když jinak už je na babičku a dědu zvyklý, a po návratu nechtěl z mojí náruče, ale nakonec to spravil rohlík a my máme vzpomínky na klidný oběd bez dětí, hradovýlet a posezení u kafe. Ale nějak jsem byla v rozpoložení, že jsem z toho nebyla v bůhvíjaké euforii. Bylo to prima, o tom žádná, hlavně ta spousta povídání a procházení – ale s dětma je to poslední dobou fakt prima taky 🙂

Fotek je tentokrát obří hromada.