Začínám mít kruté pochopení pro neštovicové matky. Za celý červen, pokud nebudu počítat školku v přírodě, nachodila Bibi do školky všehovšudy jeden týden a dva dny. Tři dny z druhého týdne byl kašel, celý minulý jsem kapala do očí plus se vrátil kašel. V pátek k babičce jsem ji odevzdávala s tím, že třikrát denně kuckne a oko má už od úterý dobrý, takže kapky nechám na doléčení V a jí dám s sebou jen Occuflash (měli jsme kapat Tobrex oběma sedm dní, což by nám stejně nevystačilo, jak jsem dnes zjistila). Takže dnes jsme si vyzvedli pidižvínu, která furt trochu kucká a v noci jí chrčí z nosu nějaká asi zadní rýma, oko má znova červené a teče jí z něj, a k tomu má ještě od pátku výtok (což jsem zjistila na pátečních kalhotkách pak taky). Nic z toho ji extra neomezuje, ale do školky ji s tímhle kombem nedám, zvlášť před dovolenou. Tu máme příští týden. A ten další jsme se ji rozhodli poslat s babičkou na hory, aby se teda dala z těch svých neduhů konečně dohromady. Podle mých propočtů znova uvidí školku až 18. července a dostane teda asi rovnou psotník, až tam bude po šesti týdnech mít jít. Optimističtější varianta samozřejmě je, že si do té doby stihne pořídit nějakou další psychosomatickou chorobu, aby docházku opět oddálila.

V pátek večer jsem měla asi půlhodinový záchvat naděje, že třeba někdy do konce týdne zvládnu dohnat blogové a fotkové resty (a všechny ostatní, kterých mám bohužel taky dost).

Zase mě přešla.