Mám reklamace, že nepíšu

A nepíšu. Protože blogy se blbě píšou jednou rukou na mobilu za současného hraní s kňourajícím batoletem nebo během tlačení golfek při uspávací procházce. Tam nemůžu ani nahrávat fotky kvůli omezeným datům, takže jsem dnes pozadu o krásných čtrnáct dní v pátku 8. července.

Vlastně nevím, proč jsem na blog neměla víc času, když byla B minulý týden celý pryč – ok, vím, přímo fyzicky jsem potřebovala si tady uklidit. Teď je zase zpátky, a i když ve školce, večery jsou pořád ve znamení uspávání dvou dětí, z nichž většinou ani jedno neusne před devátou a aspoň jedno drží do desíti. Pak už je to Sophiina volba (ehm, o tom bych asi se dvěma dětmi neměla vtipkovat) uklidit kuchyň nebo si sednout se skleničkou vína k nějakému více či méně bezduchému, ale hlavně krátkému pořadu (třeba Pořadu Luďka Staňka na Streamu, poslední díl byl bez nadsázky luxusní). A spát. Mateřská realita, ale vůbec si nestěžuju, protože jsme konečně jakž takž zdravotně v kupě a to je prostě nade všechno.

Začala jsem brát Novo-passit na úzkosti, protože mě několikrát týdně doháněly mučivé pocity, že nic nezvládám a nic nedělám pořádně a správně. Ono je to tedy spíš realita, co si budeme povídat, ale ty úzkosti mě inhibovaly a znemožňovaly mi zvládat i to málo, co zvládám. Ten sirup je strašně hnusný a jeho braní mi málem způsobuje stíhu samo o sobě, ale zkouším to. Druhý nebo třetí den, takže účinek se ještě neměl šanci projevit, ale aspoň se to nezhoršuje 🙂

Viki měl včera 17 měsíců. Umí zlobit, ale zároveň nám dělá radost. Ráda bych mu ještě dneska stihla věnovat samostatný post.

Bibi zase hrozně osobnostně roste během každého dne ve školce, i když vždycky ráno protestuje, že tam nechce. O prázdninách mají vždycky tematické týdenní cykly a la příměstský tábor a tenhle týden je divadelní. To je voda na Pidižvíny mlýn. Ideálně to vyšlo, že první den po asi pěti týdnech mimo školku byl zrovna karneval, takže se nastrojila za kočičku a ani se pořádně nerozloučila. A ohledně toho divadla… Jestli z týhle holky nebude herečka, tak už nevím z koho. Dneska u snídaně jsme hráli klasickou, tisíckrát opakovanou hru, že je kočička, Lvíček je pejsek a zlý pes jim sní upečený dort. V tomhle případě dort reprezentovala věrohodná rekvizita – bábovka, a Vikouš ji stejně tak věrohodně slupnul. Načež se „kočička“ nad rámec role dala velice věrohodně do vzteklého, zklamaného pláče: „Sakra, já jsem měla narozeniny!“ Myslím, že takovéhle obohacení základního textu by byl dobrý výkon i na někoho o dvanáct let staršího v prváku konzervatoře.

No a tak. Spousta vtipných věcí se děje doma i ve světě, třeba Cruzovo nepodpoření Trumpa nebo zákaz ruským sportovcům zúčastnit se olympiády v Riu, na kterou už tak půlka kvalifikantů nepojede kvůli viru Zika, ale budu muset končit. Většinu tohohle textu jsem napsala při ranním válení s Vikim v posteli. Občas si rád poleží, ale teď prej už zase vstávat, zpívat do mikrofonu, shazovat talíře ze stolu a tak dál. Tak zase někdy na počtenou…

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak všelijak a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u “Mám reklamace, že nepíšu

  1. Taky mám letní psací krizi. Asi musím zůstat lpět na přesné týdenní frekvenci, protože pak mám tendence to dál odkládat. Ale teď mám aspoň omluvenku – týden na chatě na Vysočině. Myslím, že z toho nějaká úroda ještě vzejde:)

    • To je aspoň kvalitní omluva 🙂 Já jsem si sama na sebe nastavila ty týdenní přehledy a tím, že nestíhám fotky, tak mi pak přijde zbytečné psát jenom blog 😀 ale poslední týden nestíhám nějak vůbec nic, ani číst ebooky (do té doby aspoň tak jeden za týden až dva), ani časopisy… fakt mi ten čas padá někam do černé díry a já nevím proč.

      Těším se na dovolenkový zápisek. To se to jezdí na Vysočinu, když je Zeman už zase zpátky na Hradě!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *