Bóza, Lolo a holandské kakao (16. týden)

Na Velikonoční neděli, protože bylo hnusně, jsme si udělali správně konzumní výlet do nákupáku – do Costy na kafe (to jsem ještě nevěděla, že přestali dělat orientální příchuť Orca latte, které bylo bez cukru – fňuk!), Viktorkovi pro bundu a Bibi pro noční košili a náušnice. Všechno šlo celkem dobře, dokud jsme nevlezli do Claire’s, jestli tam nemají nějaké ty klipsy. Měli jich tam hromadu, ale když jsme si vybrali dvoje a přesvědčili Vikiho, že pro něj to není úplně pravé ořechové, sesypaly se na nás prodavačky a začaly nás přesvědčovat, že když koupíme ještě jednu věc, máme další tři zadarmo. A do toho děti uviděly stojan s plyšáky s obrovskýma očima, vyřítily se tam a popadly – B růžovookou kočku, V přátelsky vyhlížející lišku. Tak jsme kapitulovali.

Bibi pojmenovala kočičku Bóza. „Bóža?“ divila se tchyně, když to uslyšela, ale skutečnost je prostší: B má totiž už jednu podobnou, větší kočku, které říká Rozárka, zkráceně Róza. A její mladší sestřička se tedy jmenuje Bóza. No dobře. Ale jak pojmenovat lišku? „Jak se bude jmenovat, Vikoušku?“ ptali jsme se. „Lolo!“ vypálil batolák bez váhání a od té doby se toho drží. Stejně jako Lolo. Spí s ním, byla s ním i ve školce a ani výjezdy s kočárkem se bez ní neobejdou.

Ve středu a ve čtvrtek byl Lvíček na služební cestě v Amsterdamu. Měla jsem ambiciózní cíle odvádět ty dny B do školky sama – je to bez dětí 15 minut, s dětmi tak půlhodina chůze. Jenže se strašně zkazilo počasí, ráno bylo kolem nuly a předpověď slibovala i sněžení, tak jsem ji odhlásila. Ve čtvrtek začali oba nudlit, tak byli preventivně doma i v pátek a koncem víkendu se tak strašlivě nudili a zlobili, že jsem myslela, že z nich už vyletím z kůže. B se dokonce v neděli dvakrát a v pondělí jednou počurala. Měla jsem podezření, že to je od nastydnutí, ale teď jsem spíš přesvědčená, že to byl minimálně podvědomý vzdor proti nudě; venku jsme totiž byli naposledy v tu středu. Kéž už by bylo teplo a hezky, kéž by s nimi šlo být pořád venku a vypravování znamenalo navlíknout na tričko mikinu a obout boty! Tohohle už mám plné zuby.

Lvíček slíbil, že nám z Holandska přiveze sýry a kakao. B si tuhle myšlenku vzala tak za svou, že ho týden předem každý den uháněla, jak se těší na sýry a kakajíčko. Sýry dopadly podle předpokladů tak, že V kostičku ochutnal a slušně vrátil, zatímco B ochutnala, vyplivla a poválela jako kus modelíny po podlaze. (Občas mám problémy rozlišit, které z dětí je to dvouleté a které čtyřleté, například když jedno se samo zuje, až na svetr svlékne a umyje si ruce, zatímco to druhé… nebo když jedno se samo nají, zatímco druhému cpu do pusy lžičky kaše za doprovodu zvuků zvířátek nebo vozidel.) S kakaem to bylo ještě vtipnější – to, co L přivezl, dětem chutná, ale bylo to jediné kakao v obchodě a z celého amsterdamského kanclu prý až na jednoho člověka nikdo netušil, že by bylo Holandsko nějak proslulé kakaem 😀 Bibi si tedy holandské kakajíčko pochvaluje a upgradovala svůj požadavek o „až zítra pojedeš zase do Holandska, tak mi přivezeš mlíčko“. Okej.

O Velikonocích už mě naštvalo, jak Bríga freneticky odmítá rozinky, a vymyslela jsem test – rozemlela jsem cca 50 gramů rozinek, smíchala s půlkou rozpuštěné čokolády na vaření, zahustila hrstkou rozemletých piškotů a předložila to dětem jako „čokoládové kuličky“. Viki je konzistentní. Ochutnal a vyplivnul. B se nacpala asi sedmi, když přišel Lvíček a zeptal se jí: „Tobě už chutnají rozinky?“ „???“ „To je z rozinek, ty kuličky. Takže už jíš rozinky?“ Bríga nezaváhala: „Jo, ale jenom zamíchaný!“

 

Děti nudlily a byla zima, takže o víkendu jsme nebyli lautr nikde. Vyzdravená tchyně se nabídla, že v neděli po obědě přijede pohlídat, tak jsme uspali Vikiho, odevzdali Bíbu a chtěli si zajít na procházku… ale v tom větru a zimě to nemělo cenu, tak jsme nakonec sjeli na kafe do Místa. Chtěla jsem se tam podívat už dlouho a musím říct… že už jsem na to prostě asi stará. Všude fousatí hipsteři s notebooky a v kalhotách na kšandy, nelakované stoly a dřevěné obložení, obří a ještě větší kávovary i ceny zákusků a doubleshot, který je sice velmi kvalitní a kofeinu má, že by to skolilo slona (kdo si proboha v takovémhle podniku dokáže dát víc než jednu dávku espressa?!), ale mně prostě to kyselé kafe nechutná… už se na to prostě asi nehodím 🙂 zlatý Lounge, kde mají sice taky doubleshot, ale tak kyselý mi nepřišel a prostředí je tam o hodně klasičtější. Meh. Je ze mě důchodkyně – čekala jsem to tak o třicet let později! 🙂

A ještě jedna literární zmínka – dočetla jsem Ready player one.

Dvakrát.

Většina knížek, které čtu, i ty, co mě baví sebevíc, mají nějaký postupný vývoj a příběh a když je dočtu, v nejlepším případě je nechám pár dní doznívat, než rozečtu něco nového. Ready player one je jiný případ. Ready player one je jako hra Plants vs Zombies, kterou když dohrajete až do posledního levelu, nevydržíte a začnete ji hrát zase znova od začátku. Taky takhle knížka není primárně o tom, jak se posouvá děj. Je to spíš příběh a replay jednoho questu a mě bavila moc. Uvažuju, že za nějaký čas si ji dám ještě jednou, buď v originále, nebo jako audioknihu 🙂

Fotky tentokrát i s komentáři (a doplněné za minulý týden).

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *