Původně jsem tenhle post chtěla nazvat Back on track (nebo česky Zpátky na trati), protože v týden, kdy obě děti chodily do školky, se mi konečně podařilo dohnat sekeru s nahráváním a popisováním fotek a publikováním blogů. Jenomže to by nesměl následovat konec týdne, kdy byl Lvíček na malém chirurgickém zákroku (prohloubení vestibula) a i když Bibi vyzvedla ze školky babička a nechala si ji až do neděle, měla jsem pořád na starost Vikiho a domácnost – takže fotky jsem nahrát stihla, ale s blogem to bylo horší. Ony ty nedělní uzávěrky jsou z hlediska rodinného provozu fakt vrcholně nepraktické 🙂
Týden to byl super, protože jednak konečně děti zase chodily do školky – a to je velká úleva -, jednak mi ve středu navrhl brácha, jestli s ním nechci ve čtvrtek na večeři do Kantýny. Chtěla jsem. Na pokec to tedy není nijak ideální místo, zvlášť v oblasti míst k sezení (plechové stolky s minimem prostoru, prostě kantýna) je hluk jak v továrně a musíte na sebe málem řvát. Měla jsem ale asi nejlepší tatarák v životě, kousek výborného pastrami, moc dobré vepřové koleno a opila se z půlky malého piva 😉 Taky jsem ochutnala bůček z přeštíka a… a… já jsem prostě tou dietou už nadobro zdeformovaná, na mě to bylo šíleně tučný a vlastně mi to moc nechutnalo, i když udělaný byl jistě výborně. Trochu podobné to bylo i se smaženým řízkem, ten ale jako nejlepší v Praze vyzdvihnul zase brácha 🙂 nakonec jsme se najedli dobře a popovídali si docela slušně – od posledního setkání před necelým rokem si pořídil přítelkyni a z volné nohy i pěkný stálý job. Jen kdybych si nezapomněla cestou zpátky koupit lístek (ten zvyk na průkazku doprovodu dítěte do tří let je mrcha!) a zrovna se neobjevili na Můstku revizoři. Ten adrenalin, kdy jsem se dala do pomalého přesunu na druhý konec nástupiště a nenápadně lovila v telefonu číslo na SMS jízdenku, bych si klidně odpustila. Ale zadařilo se a nekontrolovali mě 😀
Mimochodem čarodějnice ve školce mě pěkně nakrknuly – ještě někdy začátkem týdne jsem kontrolovala měsíční program na duben, jestli se něco chystá, v programu nic, v mailu nic… a ve čtvrtek ve tři odpoledne přišel mail, že druhý den mají děti přijít v čarodějnickém!! Já mám naši školku fakt ráda, ale občas ta komunikace… prokristapána. Kostýmy nebyly takhle narychlo už nikde k sehnání (a já jela na tu večeři, tak nebyl prostor objíždět půl Prahy), takže jsem ustřihla rukávy u dvou svých starých roláků, po návratu v jedenáct večer soustružila provizorní špičaté čarodějnické kloboučky ze čtvrtek… a dětem to seklo a byly nadšené. Já se naštvat nenechám!
V pátek a sobotu jsme tedy vesměs odpočívali nebo se jen procházeli, v neděli jsme si s tchány mezi dveřmi vyměnili děti a oni zamířli s Vikim na zahrádku ke svým rodičům, my s B na Ladronku. Asi polovina fotek je z Čarodějnic, kde ji zaujala většina stánků s tvořením od DDM a byla strašně hodná. Vikouš byl taky celý pátek, sobotu a neděli dopoledne hodnej. Jak se navečer sešli v jednom bytě, začali nehorázně zlobit a teď už jsem z nich úplně vyždímaná. U nás platí jedno dítě = žádné dítě bezezbytku…
Rizek je nejlepsi od Homera, ale ten tatarak…! Mela jsem ho v zapalu nadseni naposled snad po Zmurovi a od te doby nebylo kde, protoze kdyz jsem bez deti, davam si zpravidla neco ukrutne pikantniho. Tak diky za tip, kdybych sla okolo:)
Tak ať případně chutná – doteď na něj vzpomínám se slzou v oku! 🙂