Oboje tak nějak profrčelo a moc jsem to neprožívala. K narozeninám jsem tedy dostala skvělé dárky – moc díky Puffin za přepadové poslání toho hrnečku, který mi před týdnem zvorali v eshopu a poslali zelený místo fialového, a stejně tak za ebook Na co Alice zapomněla, který jsem vdechla během dvou dnů. Od maminky jsem dostala peníze a než vymyslím, co s nimi, tak jsem si aspoň jako zálohu koupila knížku Aha! rodičovství. Normálně knížky o výchově nečtu, ale poslední dobou už mám pocit, že se dostáváme do začarovaného kolečka zlobení a řevu, a problém že je nejspíš bohužel na mé straně, tak bych uvítala postřehy, jak z toho ven. Lvíček mi nadělil nádherný hodinky, knížku a CD a jako vtipnodárek vývrtku na víno jako nástavec na elektrický šroubovák. Kvůli tomu, že brblám, když mám otvírat víno. Nojo, jenomže já brblala, protože jsem primárně zkrátka chtěla, aby ho otevíral on 😀 a taky, kdo má pokaždé chodit pro otvírák do komory? Ale blbinka je to hezká a funkční. Věřím, že ji využijeme, i když aktuálně moje spotřeba vína dělá tak půl deci týdně. To CD mě docela překvapilo, protože Lvíček proti fyzickým nosičům už docela dost brojí a remcá, že tu straší několik pouzder CD a DVD… ale pustila jsem si ho od té doby už nejmíň desetkrát a mám z něj fakt radost, já jsem v tomhle asi staromilec.

Sama sobě jako dárek jsem si upekla dort. To byl větší oříšek, než jsem původně čekala – abych to mohla já, takže aby tam nebyl cukr, a zároveň abych mohla dát ochutnat dětem, takže ideálně aby tam nebylo umělé sladidlo. Nakonec jsem spáchala dort batolecí a mně chutnal extrémně, dětem spíš jenom ten korpus, ale… jsem vděčná 🙂 asi pořád lepší, než jako posledně mít dietu přes Vánoce.

Čímž se teda dostávám k Velikonocům… moje pekařská kreativita se zarazila někdy v půlce týdne u beránka (z vaječňáku zbylého z Vánoc, ehm) a u jidášů na Zelený čtvrtek. V sobotu jsem si uvědomila, že nemám morálku péct mazanec, který nebudu moct jíst, a vyslala jsem pro něj Lvíčka do Globusu. Jehněčí taky nebylo a vzhledem k počasí nebyly ani téměř žádné výlety, zato byly zlobivé děti (není bezprostřední příčinná souvislost – Vik nejvíc zlobil na výletě a B trvala asi od soboty na tom, že v té zimě nikam nechce). Můj nejlepší zážitek z Velikonoc tak byl, když jsem v neděli před večeří vypadla na půl hodiny z domu, dala do uší Radůzu a objevila úplně novou stezičku kolem sídliště, kde jsem ještě nikdy nešla. Půlhodinka čirého štěstí a vzpomínání, jak jsem jako dítě a teenager takováhle „dobrodružství“ a toulání sama pražskou pseudopřírodou milovala jako nic jiného (možná krom čtení a psaní).

Fotky tady, komentáře dodělávám postupně 🙂