Už jsem v to ani nedoufala, ale je to tady. Fotky za poslední dva měsíce a stydím se, ale stěhování mi dalo fakt zabrat 😀
Ve stručnosti o dětech: Bríga se naučila číst a psát. Dřív psala písmenka, jen když jsme jí je jedno po druhém nadiktovali (a občas ukázali), teď už smolí sama a ptá se jen tak na jedno z deseti. Jasně, sem tam jedno, dvě nebo tři písmenka úplně vypadnou, ale jede si to sama. A v podobném čase (zhruba před týdnem) mě překvapila, když si přepísmenkovala ceduli K-a-d-e-ř-n-i-c-t-v-í a pak řekla „kadeřnictví“. Teď louská, na co přijde. Do školy jde až za rok a co s ní do té doby budeme dělat, to fakt nevím.
Viki se ještě furt úplně nevzpamatoval ze stěhování. Mívá záseky, někdy mi nadává, kouše mi do oblečení, uráží se (výborný, když se to stane na začátku cesty ze školky a on si sedne na bobek a trucuje, zatímco B chce co nejrychleji domů), někdy hodinu řve, že chce to či ono… snad už se to ale pomaličku trochu uklidňuje, doufám. Zase mu musím přiznat, že se báječně rozuklízel. Bríga dokáže z uklizeného pokojíčku během hodiny udělat spoušť a pak fňuká, že potřebuje s uklízením pomoct. Vikiho poprosím, ať si uklidí, a jako samozřejmě nerovná hračky do poliček do zákrytu, ale na svůj věk umí velice solidně dát vše tam, kam patří, a pak jde pomáhat Bibince. Teď jsem jim koupila nové ponožky a po ujištění, že už na sušáku uschly, si je sundal a uklidil do svého šuplíku s ponožkami. Zaplaťpámbu, že aspoň jedno dítě má tyhle geny po Lvíčkovi! 😀
No a já rozhazuju sítě ohledně hledání práce. Uvidíme.
A teď ta slíbená alba.
23. týden (jako jediné má titulky, snad časem doplním i starší)
(uff, a „až odejde tohle léto“, jak se poeticky vyjadřuje Viki, přejdu na alba po měsících…)
Jó, volám sláva!
Dneska jsem projela všechny. 😀 Ráda si fotky prohlížím, protože jsou ze života. A připomínaj mi ČR. Nový bydlení máte krásný!
A držím palce, ať se všechno brzo usadí. Pro malýho prcka, kterej už ale měl někde domov a pamatuje si to, to asi neni snadný.
Díky moc 🙂 Bíba je zvyklá, s tou jsme se poprvé stěhovali v roce a tři čtvrtě, tak jí to nepřišlo, pak ve dvou a půl zase jinam, takže ta domov nebere jako něco dogmatickýho, Viki je už docela velkej a nepamatuje si nic jinýho, tak je z toho mimo, no. Ale už snad začíná chápat, že jsme si ten starej byt nechat nemohli, protože nebyl náš…