Hodněkrát jsem tu psala o dědečkovi.
Tak dneska jen stručně. Narozeniny slavil na MDŽ. Narodil se 8. 3. 1924.
Dneska by mu bylo sto.
Strávila jsem s ním posledních 14 let jeho života. Je to 28 let, co s námi není, ale pořád na něj vzpomínám jako na jednu z nejdůležitějších postav mého života.
Neuměl mi nic odepřít. Kupoval mi točenou zmrzlinu, i když jsem po ní vždycky blinkala. Na trhu mi koupil párek křečků. Miloval mě úplně nekriticky a bezpodmínečně.
Prošel totálním nasazením a koncentrákem v Drážďanech, celý život pracoval v ČKD, v důchodu jako vrátný v Oettingenském paláci, a s babičkou se dokázali krásně kočkovat (nebo spíš on ji drážit). S mámou, když byla mladší, moc nevycházeli. Mamka naznačovala, že chodíval rád do hospody a pak se nechoval úplně hezky. Já to nechápala. Když jsem se narodila, už nepil, a já ho naprosto nekriticky a bezpodmínečně zbožňovala zpátky.
Nevím, jestli by dnešní svět chápal. Byl mladý ve 40. letech. Reprezentuje pro mě všechno, co bylo. Známky členských příspěvků v KSČ. Chleba s máslem a solí jako vzácná lahůdka. Umělé zuby, které nenosil. Neustálé zastavování se se známými („Ahoj Jendo…!“) na ulici. A jeho úžasné, laskavé vyprávění o dětství, nevlastní mamince, sourozencích a válce.
Je mi líto, že ho moje děti nepoznaly. Ale dokud neumřu já, budu mít pocit, že aspoň v mojí hlavě žije ve vzpomínkách pořád.
Malá technická: nebyl to spíš pradědeček?
Jako možná jednou alzeimera dostanu, ale teď si ještě svoje prarodiče pamatuju 🙂 tedy ty 3 ze 4, který jsem zažila. Nebyl. Jediný praprarodič, který byl v době mého narození ještě na světě, byla prababička (tchyně tohoto dědečka), ročník 1900.
Aha, tak se omlouvám, nějak mi to nevycházelo věkově…
Ne, já chápu pochybnosti, je to fakt dlouho 🙂 rodiče mě měli relativně (na tu dobu) pozdě.
To je super! Taky me mrzi, ze deti toho meho nezazily (jejich dedove jsou uplne jini) a on je, myslim, ze by si fakt padli do oka. Ale v oblibenych historkach jede deda porad, i kdyz uz to slyseli stokrat. Az budu jednou stara, chci byt jako muj deda, aby si to uzily nazivo jejich deti:))
Tak to nedokážu :)) můj děda měl plno průpovídek, to je nereprodukovatelné… a bohužel už to s mamkou začínáme zapomínat 🙈
Můj děda za války taky trávil nějakej čas v Drážďanech… Třeba se s tvym znali…
Ale ten můj o tom teda nevyprávěl moc rád a když už, tak rozhodně ne vesele…
Což, možný to je. To už se nejspíš nedozvíme.
Veselý to určitě nebylo, děda se vrátil a měl asi 40 kilo… ne, že by se v tom nějak vyžíval, ale když jsem chtěla, vyprávěl. Někde to mám nahraný, ale už dlouho jsem se neodvážila si to pustit…
Dědu hned po válce odvedli na vojnu. Sloužil hned v šestačtyřicátým u dělostřelců, pamatuju-li se správně, v Postoloprtech. Podle vlastních slov ho ke kanónu jakživ nikdo nepustil, protože co by u něj se svojí figurou dělal. Protože děda měl tak metrák.
…i s tim žebřiňákem, co na něm pendloval pro proviant…
Táta měl pár dědovo fotek z vojny. Na jedný byl právě vyfocenej u toho žebřiňáku, na kterym měl naložený bandasky, prej s mlíkem, a na sobě mundur seskládanej z toho, co tu zůstalo po übermenschen…