Tenhle týden byl strašně nabitý a já přemýšlím, jak to nějak shrnout a zkrátit, aby to vůbec někdo četl 🙂

Pondělí – Mirakulum. Nebyli jsme si jistí, jestli to pro našeho prcka už bude, ale užila si to maximálně. Hlavně batolecí houpačky v podobě takového košíku, z kterého nešlo vypadnout. Stejné košíky byly i v lanovém centru a nepřekvapí, že naši žumbrlínu nadchlo letět na laně a na konci se zarazit a vyhoupnout asi o pětačtyřicet stupňů. Dryáčnice.

Tuhle lanovou prolézačku jsem si pak prošla sama a měla jsem co dělat, L. s B. mají můj obdiv.

Úterý – akvapark. Jak jsme tak přemýšleli, co v horkém dni, vyšlo nám zkusit bazén, a to ideálně hned dopoledne, aby se to pak netlouklo se spaním. Bibina byla nadšená z erárních konviček, ryby („ýba“) chrlící vodu i nerezové skluzavky mezi dvěma částmi brouzdaliště. Po půl hodině už ale byla úplně rozmáčená a vychlorovaná, šedesátiminutový vstup byl přesně akorát.

Středa – lesní hřiště Křivoklát. Už jsme měli plné zuby ježdění přes Prahu, takže i když byla v plánu ještě chlebská zoo, rozhodli jsme se zůstat tentokrát na západní straně a našli Rekreačně naučný areál Křivoklát. Bibina si oblezla dřevěná zvířátka, která „nejsou herními prvky“, pohoupala se na houpačkách a byla spokojená. My taky, protože tam byl stín, pár lesních jahod a malin a vznikala nová expozice, tentokrát geologická, takže máme motivaci tam časem zajet znovu. Jen kdyby tak byla bývala poblíž nějaká cukrárna 😉

Čtvrtek – předpřejímka bytu. Odevzdali jsme dítě babičce, která si na to obětavě vzala dovolenou, a jeli zaměřovat kuchyň a kontrolovat nedostatky. Hrozně pozitivně nás překvapil jednak od kamaráda doporučený kuchyňář, jednak byt jako takový – skoro všechno, včetně výhledu, hezčí, než jsme čekali. Mezi drobné výjimky patřil humpolácký balkón jak z ubytovny SSM a taky fakt, že v roce 2014 je možné namontovat vstupní dveře bez kukátka – to bylo jaksi standardně už v babiččině paneláku z roku 1959 a tudíž nás nenapadlo si ověřovat, že tam bude, asi jako by nás třeba nenapadlo ověřovat, že okna budou mít kliky. Lvíček je frustrovaný, že vchodové dveře neladí k ostatním dveřím ani k podlaze, což se ještě prohloubilo, když se dozvěděl, že dodavatel dveří nabízel možnost je prostřednictvím polepu sladit. Já si připadala jako idiot, protože mi přišlo, že jsem pořád jenom fotila a všechno jsem měla nafocené ze všech možných úhlů minimálně třikrát, a doma jsem zjistila, že dětský pokoj není na jediné fotce a třeba chodba jen na jedné úplně mizerné s otevřenými dveřmi na záchod a fotobombujícím Lvíčkem 😀 Měla jsem počkat, až všichni dodělají, co mají, pak je vyhnat a projít všechno v klidu. No co už, po tom se snad historie ptát nebude…

Cestou jsme projížděli naší bývalou ulicí a celkem nás překvapilo, co si sousedi při zateplování nechali dát na fasádu…

Pátek – Jihlava, Roštejn a Třešť. V pátek ráno si pro změnu odvezli Bibinu prarodiče od nás a jeli s ní na výlet za známými na chalupu. Podle reportů si to neskutečně užila, hladila morčata, štěňata, běhala po zahradě s kočárkem a cpala se grilovaným masem. My dorazili po pozužované D1 do Jihlavy a zaparkovali v novém místním obchoďáku na oběd.

Moji čtenáři z Vysočiny se doufám neurazí, ale prosímvás, to je divnej kraj – sedli jsme si na terasu druhého patra dvoupatrové restaurace a dozvěděli se, že denní menu si můžeme dát jenom dole. Francouzské brambory ale byly dobré a hned po obědě jsme vyrazili do ZOO. Tomtom nás dovedl místo na parkoviště na cyklostezku, tak jsme ho (obrazně) hodili do škarpy a jeli podle cedulí.

Chybí ještě ten stavební..!

Jihlavská zoo je menší, ale pěkná (takže jsme samozřejmě celou dobu mysleli na to, jak by se tam pišišvorovi líbilo). Prošli jsme ji asi za dvě hodinky a pak se vyrazili ubytovat do našeho hotelu v Třešti. Cestou jsme chytili uzavírku silnice z Jihlavy na Pelhřimov, kterou se nikdo neobtěžoval zanést do RDSka, čímž pádem byl Tomtom zase blízko újmy. Nakonec jsme to v pátečním provozu jakžtakž docukali k semaforu a pak už bez obtíží přijeli do Třešti. Plán na zbytek odpoledne byl Roštejn – na poslední prohlídce okruhu A jsme byli jediní (pak mě trochu mrzelo, že jsme si nepřikoupili navazující B) a pak si obešli ještě přilehlou oboru. Turistická trasa fakt vedla přímo oborou, šlo se po schůdkách přes plot – na divoké prase jsme naštěstí nenarazili 😉

Odpadli jsme v deset, chvíli po večeři, takže jsme se probudili 6:40 a na snídani, co měla být od sedmi, vyrazili asi ve čtvrt na osm. U dveří restaurace jsme se srazili s číšníkem, co nás včera obsluhoval při večeři, nesoucím pytle s pečivem: „Nám tady votvírá teprve obchod v sedm,“ vysvětloval, když nás pouštěl dovnitř. „Dokdy jste tu včera byl?“ nedala mi zvědavost. „No… do jedný,“ přiznal. Pingl tvrdý chleba má!

Jinak se nám ze sobotního programu nevydařilo lautr nic. Napadlo mě zajít se před odjezdem podívat na třešťské betlémy, ve všední den přístupné od osmi… v sobotu až od 9:30. Bylo asi půl deváté, nechtěli jsme čekat, tak jsme se odhlásili a vyjeli na rozhlednu na Oslednici. Dorazili jsme tam po deváté. Měla otevřeno od desíti… Zase se nám nechtělo v kukuřičném poli tvrdnout tři čtvrtě hodiny, tak jsme jeli do Telče.

Vanilka a černý rybíz z krámku se zeleninou, ať žije opočenská točená!

Vy víte, že já nejsem církevně založená, ale tohle mi přijde už malinko smutný…

Telč byla celá opáskovaná organizátory nějakého triatlonu, takže se nedalo ani přejít náměstí, ani obejít park, aby na ně člověk nenarazil. Na jednom konci dřevěného mostu jsme je našli prudit skupinku japonských turistů, kteří nechápali, proč nemůžou na druhou stranu. Já taky nechápala, jaký má proboha smysl o prázdninové sobotě ucpat celé město, znepřístupnit ho pro turisty a to všechno proto, aby si pár lidí mohlo oddělat klouby na kočičích hlavách? Neměly by se triatlony pořádat někde v přírodě? Komplikovaný byl kvůli nim i výjezd z centra. Lvíček následoval auto před námi, které dostalo od pořadatelů v reflexních vestách instrukce. Sám u nich nezastavil, protože měl obavu, že by je musel inzultovat 🙂

L. si brání svoje ledový kafe, co mu upíjím

Zátiší s telčským náměstím, mojí citronádou a malebnými triatlonovými zátarasy

Na oběd v Třešti musím nedoporučit restauraci U Hraběnky – u burgeru asi za 250 korun by člověk očekával jinou kvalitu, než ztvrdlou housku ze supermarketu a kečup místo omáčky. Zaplatili jsme, nenechali ani korunu dýška a zvedli kotvy směr D1 zpátky na Prahu. K prarodičům jsme dorazili ve tři, těsně potom, co se naše holčička probudila, a dál už to znáte 😉

No a dneska jenom chcípáme vedrem… seriózně už uvažuju nasednout do auta a nejvíc mastňácky odjet do nějakého klimatizovaného nákupáku, protože je tam sakra alespoň kousek chládku!!