Pro jednou se vynořím z bezpečné nory dětských příspěvků o kočárcích, botičkách, plyšácích a zelených nudlích, abych okomentovala něco z politiky. Mám totiž pocit, že tahle událost bude jednou znamenat začátek něčeho dost podstatného. Mám v kontaktech na sociálních sítích takové lidi, kteří mají pocit, že se tím vůbec nic nezmění – však Británie měla stejně pořád libru a v rámci EU určitou nezávislost, nebo se ohánějí komenty, že to „není fotbal“, aby to znamenalo výhru nebo prohru. To neznamená, ale mám dojem, že vliv to mít bude, a velký. Britská ekonomika zpomalí, možná se odtrhne Skotsko a/nebo Severní Irsko. Jak jsem v referendu držela palce federalistům, teď bych Skotům to odtržení vyloženě přála, a ve sjednocení Irska doufám od doby, co jsme tam bydleli a my si udělali výlet do Belfastu. Budoucí pozici UK těžko odhadovat, ale i budoucí pozici EU, která teď bude se sebou muset rychle něco udělat, nebo bude čelit reálné vizi dalších odchodů. Zkrátka geopolitická mapa Evropy se změní. A tipla bych, že zásadně.

Spala jsem s mobilem u polštáře a několikrát jsem se probudila kašlem. Asi ve čtyři, v půl šesté… ale nikdy jsem neměla odvahu se podívat. Sice jsem věřila, že nakonec vyhraje setrvání, ale podvědomě jsem očekávala opak. V půl sedmé jsem vstala, zapnula idnes a bylo to tam. Asi o deset minut později přišel do obýváku Lvíček, který taky spal s mobilem (kvůli pohotovosti) a viděla jsem na něm ty samé pocity a myšlenky, které běžely hlavou i mně. „No nazdar.“ A nedokázali jsme na to ani jeden přestat myslet celý den.

Čtu zrovna třetí díl série Velké století Jana Guillou. Hlavní těžiště děje pokrývá v prvním a druhém díle roky 1901-1918, ve třetím 20. léta 20. století. Je to hrozně dobře napsané a opravdu to vzbuzuje pocity, které mohli mít tehdejší žijící lidé: ve 20. století jsou lidé příliš civilizovaní a mají příliš ničivé technologie, než aby mohly být ještě války. Nadchází století rozkvětu a míru. Hlavní naděje jsou v tomhle ohledu Němci, nejmírumilovnější (doloženo na počtu vedených válek v posledních desetiletích) národ Evropy. A tak dále. Přesně se vžijete do současníků postav, kteří do posledních chvil naprosto netuší, že začne nějaká válka a jak dlouho bude trvat. Ty varovné signály tam s naší zkušeností samozřejmě vidíme. Oni ale nevěří, že by skutečně mohlo dojít na nejhorší.

Druhý díl se pak odehrává téměř celý v Anglii. A člověka dnešní doby, odkojeného iluzí britského gentlemana, překvapí, s jakým pohrdáním líčí autor předválečnou anglickou společnost – až na pár výjimek spolek pokrytců, ignorantů, namyšlených a přitom zbabělých idiotů.

Nechci nikoho srovnávat, chraňbůh. Ale je užitečné si uvědomit, že Británie vážně není jen země královské rodiny, Winstona Churchilla a Monty Pythonů.

A jsem vážně zvědavá, co přijde v příštích letech a desetiletích.