Po návratu z dovolené jsme se nenudili. Hned minulé úterý, protože to byl poslední den před návratem pidižvíňat do školky, jsem pozvala maminku na oslavu jejích sedmdesátin. Přičemž mě vypekl rohlík, který vyprodal všechny kytice (a tu poslední, kterou jsem stihla hodit do košíku, zrušil SMSkou v pět ráno několik hodin před doručením). Ještěže jsem s tím tak trochu počítala, jako backup koupila ještě levanduli v květináči a v pondělí usušila bílkové pláty na Pavlovu se šlehačkou a maracujou. Bylo to vynikající. S dárky jsem si lámala hlavu dlouho a nakonec se rozhodla udělat sadu obálek, ke každému desetiletí jednu (vyráběla jsem je podle WikiHow taky večer dopředu, protože jsem se nedostala z domu nikam do papírnictví) a v obálce „voucher“ na nějaký zážitek vztahující se k oné životní dekádě. Rozbalování si maminka užila, tak ještě zvládnout tu realizaci 🙂
Dva dny školky byly první týden na aklimatizaci tak akorát, hlavně pro Vikiho, který šel první den ochotně, ale ten druhý se odmítl vůbec obout (a tak děsně kolem sebe kopal, že jsem ho prostě odnesla bosého do auta a pak z auta do školky) a plakal „já doma být“. Ale nemohl, při veškerém soucitu, který to ve mně vzbuzovalo, protože jsem byla objednaná k té zubařce. V sobotu jsme dostali opušťák a vyrazili se projít na Pražský hrad a do Ikey. (To je vám bez dětí takový relax :D) V neděli vzal Lvíček Bibi na pouť do Galerie Butovice, protože Viki byl zas nějak nachrchlaný.
Tenhle týden utekl s jedním příjemným vytržením z všedních dní – ve čtvrtek jsem si zašla na Trialogy, které moderuje můj bývalý VŠ spolužák, a to motivovaná tím, že jedním z hostů byla moje kolegyně od státnic (na stejné VŠ). S Jitkou i s Kubou jsem zvládla prohodit pár slov, příjemně jsem se pobavila a jako bonus ještě vyhrála audioknihu, kterou jednak namluvila, jednak losovala, ale přísahám, že domluvené to nebylo! 😉 😀
V sobotu jsme vlastně původně čekali, že nebudeme dělat nic, protože bude pršet. Já ale objevila Den železnice na Smíchově, nakonec jsme se projeli párou a já pak s dětmi sama jela historickým busem na Anděl na oběd do Mekáče a pak tramvají + busem do parku Na Prameništi, kde se konal tradiční zličínský jarmark. (Lvíček měl nějaký polopracovní oběd a za velmi dobrou věc považuju, že jsme to zvládli celé úplně v pohodě včetně hlášky „potřebuju kakat“ uprostřed oběda. Oni už jsou snad fakt velký, nebo co!)
Na jarmarku si děti losovaly indiánská jména. Bibi si vybrala papírek „hvězdný“ a kamínek „stopa“, Viki vytáhnul dva papírky, nechal si „mokrý“ (druhý byl, jestli jsem si stihla všimnout, „sluneční“) a kámen s nápisem „kůže“. „Nene, kamín!“ hádal se (a nechápal, že to musí zas vrátit). Nakonec si B vysoutěžila „štrůdl“ od Kubíka, V v jiné soutěžní trase dřevěnou medaili a k všeobecné spokojenosti si prezenty prohodili.
Ukázala jsem Bibince Lauru, s kterou zuřivě kamarádila minulé léto a když ze školky odešla, asi tři měsíce jsme si neustále museli hrát na Lauru. „Nechceš jít za ní? Ty se stydíš?“ „Nestydím… ale já si ji asi moc nepamatuju.“
Děti.
(A o včerejším Kingsmanovi asi zase až příště, protože aby toho štěstí a pohody nebylo náhodou moc, rozbolelo mě v krku a chci si jít lehnout…)
Týden 38. (a jsme zpátky aktuální!)
cha taky říkáte opušťák? 😀 😀
Vždyť co je to jinýho 😀
Ta mokrá kůže je dobrá – škoda, že už se nepočůrává, to by v tom byl i kus indiánské mystiky:)
Nooo, bez obav – nějakou tu mokrou kůži peru většinou minimálně obden 🙂