14. týden: Prapříbuzní

Od změny času jsme si slibovali, že budem chodit později spát. Chodíme, ale později, než by se mi líbilo – nepamatuju, kdy jsem se dostala do postele před půl jedenáctou, a ráda bych to zas posunula k desáté, protože jsem ráno nějak pokaždé vyoraná. Ani úplně nemyslím, že je to délkou spánku jako takovou, spíš že mě Brigule budí (v noci i ráno) v blbých fázích spánkového cyklu.

Bylinky mi vyklíčily! Vypadá to docela creepy; tenké, třaslavé zelené šlahounky vzpínající se z kelímků. K velikému Lvíčkovu smutku nevzešla akorát máta (a meduňky jsou asi jen tři stonečky, ale to mi žíly netrhá), tak prostě asi naklušu do Intersparu a pořídím už vzrostlou, jako vždycky. Oregáno, tymián, bazalka, saturejka, majoránka a petrželka ale raší jak vzteklé 🙂

Ve čtvrtek jsem se odhodlala jet s pidižvínou MHD. Vy všichni, pro které je to denní chleba, se mi budete smát, ale já se bála, že ji to bude nudit a začne mi tam kvílet, kroutit se, chtít ven… a nebyla moc ani motivace/příležitost, tak jsem se do toho nehrnula. Tady na Zličíně je sice všechno daleko, ale zase v té docházkové vzdálenosti máte vcelku všechno potřebné. Tentokrát byl ale svolán nyxí sraz matek s dětmi do Dejvic, a to je pro mě téměř ideální lokalita: dostupná přímým autobusem (těsně, ale přece jen) v rámci půlhodinové lhůty čtyřiadvacetikorunového lístku. Nevěřila bych, že to řeknu, ale bylo to super 😀 s místními matkami na hřištích se většinou vesele ignoruju, v herně se bavím s jednou dvěma (ono to stejně moc nejde, když dítě pořád někde páchá škody), tam se nás většina znala aspoň z netu a panovala nadmíru příjemná atmosféra, dokonce s domácími sušenkami 🙂 Brigulína cestou tam hypnotizovala spolucestující a cestou zpátky vytuhla už na Vypichu, takže win.

V noci na sobotu jsme si ji zas brali do postele a jak všichni usínáme, najednou na Lvíčka přišlo kýchání. Opravdu hodně tlumeně třikrát kýchnul, myslel si, že už Briguška spí, a po vteřině ticha se ozvalo jásavé: „Haf! Haf! Haf!“ Zbořili jsme se smíchy 😀

Musím zase začít psát tyhle přehledy průběžně, nejpozději v tu neděli. Teď jsem koukala na ten minulý a v pátek jsem zmiňovala akorát kino, zatímco celý den předtím byl totální WTF. Nejdřív se stalo mně, že jsem šla na nákup bez peněženky a zjistila to až v nákupáku (takže jsem odešla bez něj, protože vracet se pro peněženku by znamenalo skoro tři čtvrtě hodiny); potom mi při podlévání praskl pekáč na kuře. Lvíček měl taky dvě příhody: nemohl se dostat z kanclu, protože byly zamčené dveře z chodby na schodiště. To se občas stává, ale po žádosti o klíč jim majitel (nebo správce nebo whatever) budovy řekl, že když se to stane, ať jedou výtahem. No, a zrovna v pátek byl výtah rozbitý… A když tankoval, nevypla pojistka na hadici a tak mu vytekly asi dva litry nafty na zem. Tak jsme přivezli pidižvínu k babičce, L. si sedne na postel v obýváku a posteli praskne rošt 😀 ale ještě to nebylo všechno, abych vyrovnala skóre, nějak se mi při vybalování věcí pro Briguli podařilo vysypat jí všechno mlíko. (Převážené v zavřené krabičce a ještě v pytlíku! Nechápu.) Tak jsem ještě musela pro mlíko do Billy a pak nás konečně čekal ten večer v kině… docela jsme se děsili, co bude dál, ale nakonec bylo 2+2+1+1 konečné skóre.

V sobotu bylo Brigče šestnáct měsíců a od toho roku už zase hrozně vyrostla. Je to plíživější, ale o to znatelnější; třeba množství „smysluplné činnosti“. Objevila za dvířky v lince koš a samozřejmě ji nadchnul – ale zatímco jsem měla strach, že z něj bude vytahovat odpadky nebo naopak vyhazovat hračky, ona (zatím) fakt vyhazuje jenom odpadky. Najde papírek na zemi, sebere ho a běží si otevřít koš. Neberu to jako trvalý stav, nejspíš ještě objeví kouzlo vytáčení rodičů vyhazováním klíčů, mobilů, propisek… ale fascinuje mě, že je schopná obsáhnout myšlenkový koncept smetí.

Taky se rozjedla, myslím že trochu proti své vůli, ale už jí fyzicky přestává UM stačit. (Konečně!) Po fázi „nesním nic, co nedostanu do ruky“ se tak nechá čas od času nakrmit i kaší nebo polévkou ze lžíce. Nejvíc ale aktuálně frčí pečené kuře a hroznové víno, zato pečivo vezme sotva do pusy. Asi se dala na paleo 😉

V sobotu jsme byli konečně ukázat malou příbuzným – dědečkova sestra s manželem a manželka babiččina bratra, bohužel už zesnulého – a dědečkovi s babičkou (mým) na hřbitov. Byla to dost depresivní návštěva, všem žijícím už je přes osmdesát, špatně se hýbají, mluví zmateně a čiší z nich takový ten pocit, že už by tu vlastně ani neměli být. Jezdívala jsem tam ráda, zavzpomínat na babičku a dědu a ostatní příbuzné z maminčiny strany, ale tohle mě nějak zkříslo.

Abych nekončila tak depresivně: cestou zpátky jsme se zastavili u „naší“ novostavby podívat se, jak pokračují práce. Pořád mám fajn pocit, když tam přijedem. Je to sídliště, je to u frekventované ulice, kolem které je navíc asi deset autobazarů, překladišť a sběrných surovin, ale tak nějak se tam cítím(e) příjemně. Snad nám to vydrží i po dokončení a nastěhování 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *