Vedro, smrad a golfky (23. týden)

Mám pocit, že až do čtvrtka se nedělo v zásadě nic. Zato ve čtvrtek se najednou začalo dít všechno. Brigulí jedenapůlletiny. Přijela maminka a přivezla mi dárky k svátku (goodreads doporučenou knížku, která nevyšla jako ebook – na to už vůbec nejsem zvyklá! – a dračí truhlu, jehehé) a Brigitce knížky, hrneček (ten prostřední – sama bych si asi vybrala ten spodní, no ale pro mě to není :D) a figurku My little pony, kterou obdarovaná za pokřiku „konííí“ téměř nedala z ruky. Otevřela jsem si dvířka od linky přímo do oka, tak blbě, že jsem si na to musela dávat led a obávala se, že budu vypadat jako oběť domácího násilí. Ale nemám monokl, jen podlouhlou jizvu naznačující, že jsem debil, co si otevřel dvířka od linky do obličeje. L. si chtěl večer vyžehlit košile a zjistil, že na jedné jsou nevyprané fleky neznámého původu a na druhou si pro jistotu udělal flek špinavé vody ze žehličky sám.

První My little pony… Applejack!

Bonus dne ovšem byl, že Bíbí, celý den i celou návštěvu úplně v pohodě, začala asi půl hodiny po odjezdu babičky hicovat, teklo jí z nosu a z očí a bezvládně si po nás lehala. L. trval na tom, že si ji vezmeme do postele, takže jsem se vzbudila poměrně rozlámaná, možná díky tomu ale byla noc poměrně klidná. Předběhnu čas a prozradím, že v neděli horečky opadly a pěkně se osypala na zádech, zadku a hrudníku, takže tuším, že máme tu čest se šestou nemocí. (A já si pořídila ještě jednu jizvomodřinobouli na čele na linii vlasů, kdy jsem se pro něco shýbala před psacím stolem a… nějak jsem to nevypočítala.)

Nové sodastreamové lahve i sirupy jsem hned využila. Popravdě, když jsme před rokem dostali k nákupu notebooku i tenhle sodovkovací bazmek, měla jsem dost pochyby o využití. Ještě jsem kojila, což eliminovalo bublinkové nápoje, a odstavila jsem začátkem podzimní čajové sezóny. Normálně piju na žízeň nejradši vodu – ale ne v tropických vedrech, jaká jsou teď. To už začíná normální voda tak nějak žbluňkat v žaludku, pokud má pokrýt zvýšenou spotřebu… a nalít si skleničku něčeho perlivého a vychlazeného z ledničky je k nezaplacení. (Dávám jen půlku doporučeného dávkování sirupu a většinou to ještě ředím vodou z vodovodu, protože sladké pití nemusím, ale s troškou příchuti je to prostě zase úplně jiná liga.)

Na chodbu k nám se přistěhovali noví sousedi. Podle šeptandy Vietnamci. Šeptandu shledávám poměrně důvěryhodnou, protože celá chodba od začátku týdne smrdí jako nevětraný sklad vietnamské hadrárny a je to dost kentus. Snad kdyby tam bydleli bezďáci (oxymoron, já vím), bylo by to míň hnusné než ten nemocně-umělohmotně-zatuchlý smrad vietnamských šmejdů.

Když jsem začátkem týdne Briguli popotahovala ze hřiště domů pár set metrů snad půl hodiny, rozhodla jsem se, že je akutní čas na golfky – něco, co mi nebude vadit tahat na pěší procházku po okolí, v případě potřeby to unesu v jedné ruce, ale v případě opačné potřeby do toho nacpu ospalého/nespolupracujícího pidižvíka a dojedu s ním domů. Původně jsme měli jet k Petrovi a Lence všichni, ale těmi horečkami to padlo, tak tam L. zajel do Mníšku na otočku pro golfky sám. Ozkoušeli jsme je na malou chvíli dnes ráno okolo bloku, B. v nich poměrně spokojeně seděla a po pár minutách jsme mohli vyzkoušet i funkci sklápění do lehu 😉 Stanovila jsem si jako challenge samostatný výlet vlakem do Pardubic, a tímhle milníkem se jeho realizace významně přiblížila!

Nástup veder se prakticky kryl s nástupem Brigitčí nemoci, ale to neznamenalo, že jsme se jim vyhnuli. Máme okna na jihozápad a od druhé poloviny odpoledne do celkem pozdního večera máme z obou obytných místností saunu. Lehce pomáhá ráno vyvětrat a během dopoledne otevřít na ventilaci/mikroventilaci a zatáhnout žaluzie. Brigule, když nemůže ven (a ještě jí není dobře), samozřejmě zlobí a i když jí čtu, skládám si s ní lego nebo provozuju hudební vystoupení, prakticky nonstop vyžaduje „pááááhůůůů“. „Páááhůůůů“ spočívá v puštění pohádek na notebooku, popřípadě vydání iPadu, na kterém ale nevydrží dělat nic a zdá se, že jediným cílem její činnosti je „spustit co nejvíc aplikací“. Občas oboje dovolím, znatelně častěji, než mi našeptává mateřské svědomí, a znatelně méně často, než by se to líbilo Briguli, takže občas z toho šílíme obě. Už aby jí bylo dobře… a přišly ty mizerný bouřky s ochlazením!

V iTescu jsem si objednala i nějaké papírnické věci – A7 bloček je úplně boží na nákupní seznamy a penál za dvacku na všude se válející propisky – geniální…

B. už umí sfouknout svíčku i foukat do bublifuku. Taky si oblíbila chodit v našich pantoflích a poslední dobou se snaží sama se oblékat – dobře ví, že kalhoty, ponožky nebo boty patří na nohy, ale realizace jí ještě moc nejde 😉

Dočetla jsem První stříbrnou knihu snů a poslala jí Puffin spolu s „kaligrafickým“ dopisem neboli prvním reálným použitím svojí vánoční psací soupravy. Je to dost zvláštní pocit, něco mezi Shakespearem, Tedem Mosbym a (nejvíc) studenty podávajícími namočené pero ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše (nebo Škola základ života, tyhle dva filmy se mi vždycky strašně pletly). Bez mučení musím přiznat, že klávesnice je výrazně pohodlnější, ale zase – napsat nebo dostat dopis psaný opravdovým brkem (byť s nasazenou hlavou klasického pera), kdo z vás to má? 😉

Poslední dobou furt něco řešíme. Vyrazit s Brigulí na dovolenou, nebo ne? Jestli ano, tak na tuzemskou, nebo k moři? A k moři autem, nebo letadlem? Stěhovat se hned po dokončení našeho nového bytu? Zůstat na téhle straně Prahy a dočasně si tu pronajmout něco většího, aby mohl L. ještě nějakou dobu pohodlně dojíždět do Berouna a prarodiče to k nám měli blízko? Nebo zůstat ještě pár měsíců v tomhle bytě, když B. ve vlastním pokoji (hlavní motor stěhování) ve šprušlové postýlce UŽ nechat nemůžeme a na velkou postel, byť se zábranami, je asi JEŠTĚ malá? Pff. Našli jsme krásný byt v Motole, pár minut od zastávky autobusu, který jede deset minut k jedněm prarodičům, čtvrt hodiny k druhým a čtvrt hodiny do našeho stávajícího mateřského centra, které se mi – to jsem od sebe nečekala – taky nějak nechce opouštět. Jenže nový pronájem, to zas znamená uvázat se nejmíň na rok, protože jinak by nás nový majitel nejspíš sežral… a nikdo z nás si není jistý, jestli firma ve stávající podobě takovou dobu vydrží a L. jestli vydrží v ní. Leze nám to na mozek, i když třeba proti rozhodování Sedmi ohledně přesunu(ů) dvoudětné rodiny ze země do země kvůli porodu je to pořád čajíček 🙂

V neděli odpoledne se nám prarodiče nabídli s hlídáním, což jsme rádi využili – jen se v těch třicítkách špatně vymýšlelo, co dělat. Zrovna se ale vrátil Karel, náš svědek a Lvíčkův kolega, z Dubaje – a když jsme mu z auta zavolali, kde je, dozvěděli jsme se, že v Metropoli na nákupech 😀 Tak jsme ho vyzvedli, on jen dovezl auto na Břevnov bratrovi a jeli jsme na Anděl, na zahrádku do naší v poslední době už domovské Potrefené husy Na verandách. Karel si dal tuplák, já malé, řidič L. pampeliškovou limonádu (ale moc z ní nadšený nebyl). V určité perspektivě vypadala piva skoro stejně velká, ale vedle sebe rozdíl vyniknul… 😉

Promo Häagen-Dazs na Andělu – tož dobrý to měli

Stylovka, sladit cíga i zapalovač s popelníkem… 😉

Bývala bych tam klidně vydržela celé odpoledne, ale jednak mi už to jedno malé nepěkně stouplo do hlavy, jednak se Lvíček chtěl podívat na náplavku. Mně se moc nechtělo, protože mi bylo jasné, že moc stínu cestou nebude, ale nakonec jsem souhlasila a úžeh jsem chytla jenom maličký, asi za hodinu po návratu domů bylo po něm 😉

Odtahová služba? Why not přítahová služba? 😉

Když ji miluješ, není co řešit <3 jen zasyčela…

Náplavka byla moc pěkná, do jedné z hospůdek jsme si sedli na kofolu a po páté vyrazili domů: Karel na tramvaj z Palačáku, my po mostě, kde nás málem sejmula nějaká korejská turistka na skládačce, a pak kousky stínu mezi budovami došli na Nový Smíchov, do garáží a do auta.

A Lvíček zjistil, že někde vytrousil parkovací lístek.

Průšvih, žejo, protože zatímco jsme se pohodlně vešli do pěti hodin zdarma, za ztrátu se platí dva tisíce. „Vezmu to za někým,“ rozhodl se L., přilepil se jednomu vyjíždějícímu na zadek, šlápnul na to a projel pod závorou. Dost divný pocit a hromada adrenalinu, která ostře kontrastovala s pohodovým odpolednem, ale žejo… nula a dva tisíce, to je docela rozdíl 🙂 (Zvláštní je, že lístek dá L. vždycky nejdřív mně, aby měl při parkování volné ruce, a já se ho chci co nejdřív zbavit, protože se děsím, že ho ztratím. Tentokrát jsem měla takový pocit, že bych si ho radši nechala..

Jo, a po pressovači nám odešel i french press – všimla jsem si praskliny ve skle (naštěstí) těsně předtím, než jsem v něm zalila kafe. Takže nám už zbývají jen instant, turek a kavárny – urgentní motivace pořídit ten dripper 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u “Vedro, smrad a golfky (23. týden)

  1. Za prvý – ten název – LOL!
    Za druhý – jizva od dvířek – sorry, ale pobavilo. Stejně jako následný karambol se stolem. Taky mívám dny debil 🙂
    Za třetí – golfky vypadaj skvěle, můžem pomalu fixnout termín 😉
    Za čtvrtý – řešení – chápu, složitý, jsem zvědavá, jak všechno rozuzlíte..
    Za pátý – já se tu chlubím Opočenskou zmrzkou a vy tam máte Häagen-Dazs!! Nespravedlnost!!!
    Za šestý – parkovací lístek – i vy gangstas! 😀

    • Pardon, holt stěžejní věci, no 😉

      Häagen-Dazs byl jenom na Andělu a jenom pár dní, opočenskou za rohem bych užila víc 😛

  2. na dovolenou určitě jeďte 🙂 otázka jak už je relativně spíš o financích a o tom, jestli radši samostatnost auta nebo pohodlí hotelu a letadla…
    ale jinak taky moc neporadím…

    • Kdyby to bylo o nás, ale obávám se, že je to hlavně o dítěti. Brigule je dost necestovací a prostě nevím, jestli by líp snášela převoz autem přes noc, nebo letadlo, kde by musela vyloženě sedět jen pár hodin… Občas si říkám, jestli nejsme moc rozežraní. Když já jsem byla malá, jezdili jsme do rekreačních chatiček různě po Čechách a u moře jsem byla poprvé v deseti letech, měla jsem popravdě pocit, že o moc dřív bych si to ani neužila. Dneska si připadám, že strádám, když tam nejsem každou sezónu… Lvíček tvrdil, že si loni nejvíc užil dovolenou, kdy měl týden volno a byli jsme doma, jen jsme prostě každý den vyráželi někam na výlet. Já bych popravdě asi byla taky nejšťastnější odjíždět na dovolené až v době, kdy s sebou nebudu muset tahat pleny, UM a tak dál – nějak po tom druhém, spíš třetím roce. Moře nás láká oba, ale myslím, že v kombinaci s hlídáním, mazáním, přebalováním atd. sebevražedného batolete by to spíš než kýžený odpočinek byly galeje. A to počítám s variantou normálního stavu a ne s tím, že bude vyjevená z nového místa, bude mizerně spát (loni, když jsem s ní byla pár nocí u babičky v cestovní postýlce, spala o dost hůř než doma) nebo dokonce neonemocní… prostě, za sebe jsem na to asi srab. Pokud pojedem, bude to spíš na přání Lvíčka, i když jak říkám, já bych si to moře hodně ráda dala… jen se to asi bojím riskovat 🙂

Napsat komentář: Puffin Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *