Do Českého ráje (27. týden)

…cesta příjemná docela byla, ale to balení. To balení…

Pro mě je ta Malá Skála nějak zakletá. Když jsme tam byli před necelými dvěma lety, byla to pro nás krásná intezivní několikadenní dovolená, poslední před porodem, a já ji na blogu odbyla dvěma větami – přitom výstup na Vranov, pěší cesta po hřebeni na Frýdštejn, stezka po starých chalupách v Železném Brodě, nákup v podnikové prodejně výrobny skleněných korálků… takových zážitků! Tentokrát šlo vlastně o první dovolenou s prckem, a já se zas ne a ne dokopat k popisu. Český ráj se prostě popisu nějak vzpírá, teď už to ale nevzdám.

Čtvrteční plán: uklidit byt, vyžehlit, zabalit. Čtvrteční realita: dítě vstávající ve čtyři a já nepoužitelná zombie. Náhradní plán: vyspat se s dítětem od osmi do desíti a zavolat mámě, ať mi z titulu důchodkyně přijede pomoct. Přijela, a i když mi Brigule stejně zašlapala čerstvě vytřený obývák, stejně to byla velká pomoc.

Pátek: cestovní horečka, balení jak na čtrnáct dní na konec světa, nervy a nakonec velmi příjemné překvapení, že cesta trvala od tchyně slabou hodinku. Brigča se bojí v hospodě a i když ochutnala ode mě pstruha a od babí hovězí líčka, nehnula se nám během oběda z klínů. Odvážíme je na chalupu a jedeme sami na Kozákov. Před dvěma lety jsme to zkoušeli taky, ale bylo zataženo a pršelo, výstup na rozhlednu tudíž neměl cenu. Tentokrát bylo krásně a z ochozu věže jsme viděli Trosky, Milešovku, Ještěd i Sněžku. Ve stánku s polodrahokamy jsme neodolali a pořídili Briguš jako suvenýr dva „kamí“, růženín a sokolí oko 🙂

Nějak se nám ještě nechtělo domů a turistický rozcestník sliboval „Radostnou studánku“ ve vzdálenosti 0,5 km. Ideální, kraťoučká procházka… z které se vyklubalo zhruba stometrové prodírání chroštím a kopřivami a pak půlhodinový lesní krpál, na jehož konci nebyla ani blbá infocedule, jen jakási oplocená kapličková stavba s madonkou. Prosím vás, nikdo tam nikdy nechoďte 😀

„My jsme si zase nevzali ty housky,“ vzpomenu si na svačinu vyrobenou původně na cestu, kterou jsme nestihli sníst. „Jestli jsou v lednici, tak na nás počkaj,“ ubezpečuje mě L. „…a jestli ne, tak nám přijdou naproti“ 😀 

„Dáš si medovník?“ obrací se L. na Bibinu, která promptně zdrhá. „Ani náhodou, co, to zavání jídlem…“

Lvíčkovi praskla žárovka v autě. Jelikož na Mondeu není úplně triviální ji vyměnit, respektive není trivální ji vyměnit bez pořádného nářadí, rozhodl se, že sjede do Fordu v Ohrazenicích u Turnova. Jela jsem s ním, jenže v Ohrazenicích provozovnu ne a ne najít – věděli jsme adresu, ale TomTom tam neznal ulice. Nastavila jsem navigaci Google map, která nás vzala na dálnici, po asi pěti kilometrech prvním sjezdem sjet, zase najet a sjet v Ohrazenicích, kde měl adresu Fordu zanesenou v jednosměrném sjezdu z dálnice… a přitom byla za rohem, jednu křižovatku od místa, kterým jsme čtvrt hodiny předtím projíždeli. Ehm

A byla zavřená. „Vždyť v sobotu měli mít do půl dvanáctý!“ nadával Lvíček, a vtom mu to došlo: „Sakra, on je vlastně svátek!“ Já to říkala už v září, kdy jsme se taky hnali do nějakého zavřeného krámu, že tyhle sobotní svátky by se měly zakázat. Tak hlavně, že jsme se krásně projeli 😀

Cestou zpátky jsme se aspoň zastavili na točenou zmrzlinu v cukrárně-pekárně, nově zařízené na místě bývalého konzumu. Měli tam taky nádherné zákusky, ale doma byla bábovka, medovník k oslavě tchyniných narozenin a celkově jsme byli přeslazení až až.

Tchyně: „Bíba krmí pavouka.“
Já: „Čím?“
Tchyně lapidárně: „Kamenama.“

Po obědě jsme dostali tip na restauraci Kovárna ve Frýdštejnu, kam jsme chtěli vzít i babičku s dědou, ale nechtěli, tak jsme jeli sami. Interiéry hezké, ale páru u vedlejšího stolu zrovna nabízeli moučník zdarma za nějaké „problémy s těmi žebírky“, a nám napočítali kohoutkovou vodu dvakrát, což jsem bohužel zjistila až doma, protože L. platil, když jsem byla zrovna na WC. Mají ale otevřeno snad měsíc, tak věřím, že to vychytají – pokud se za dvě skleničky ke karafě vody platí dvakrát, bylo by fér to zmínit (dva půllitry jsme fakt nevypili).

Potom jsme se chtěli projít, seznamácké mapy avizovaly vedle hospody konec nějaké naučné stezky, tak jsme to zkusili. „Stezka“ ale vedla po silnici a nebylo na ni, aspoň toho asi půl kilometru, co jsme ušli, zhola nic naučného, tak jsme se vrátili k autu a dali aspoň ten Frýdštejn, kam se mi posledně už megatěhotné fakt šplhat nechtělo. Měla jsem recht, na věž bych se s břichem určitě nevyškrábala 🙂

Po návratu do Prahy vybalujeme zbylé zásoby, mimo jiné jsme dostali dvě krabičky „mlíčka s kaší“, nějakého prefabrikátu od Nestlé, od kterého B. nikdy nic nejedla (umělohmotné pudinky, přesnídávky…). „Vsadím oboje baleríny, že to pít nebude,“ prohodím na adresu pochutiny. „Přihodím boatshoes,“ souhlasil L.

Večer grilovačka, ráno balení, návrat. A ze šťastného dítěte, které chodilo na „ryby“ k mělké louži na konci zahrady nebo se prohánělo na „mopo“ (motorce) na patnáctimetrové terase a spalo dvakrát denně (tchynino líčení „zeptala jsem se, jestli chce dělat hají, ona řekla hají, lehla si a za chvíli usnula“ mi vaří krev doteď), se zase stala městská hydřička, co dva dny po sobě kolem poledne strašně unavená dvě hodiny trojčí, než se mi ji podaří uspat téměř násilím.

Asi potřebuju barák se zahradou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování, Co týden dal a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

12 komentářů u “Do Českého ráje (27. týden)

  1. Tse, prej nevyškrábala těhotná na Frýdštejn! Já tam byla tejden před porodem a taky to šlo! 😛
    Radostná studánka pobavila 😀 😀
    A jinak buďte rádi za neběhací dítě na klíně v hospodě/restauraci. Ta druhá možnost se mi zdá mnohem horší… 😉

    • 😀 nojo, já zapomněla… Jako nechtělo se mi, no 😉 ale já fakt měla za sebou túru z Vranova a neshledala jsem ho natolik must see 😛

      Já mám normálně taky běhací, ale občas má zásek a na některá místa nebo lidi reaguje takhle… L. s ní pak byl u rybníčku, to ji trochu restaurovalo 🙂

  2. český ráj máme v plánu už hrozně dlouho a nějak se ne a ne rozhoupat a táhnout se přes celou republiku..
    dítě vstávající ve čtyři.. upřímně uznávám, že na tebe myslím, když máme slabý den se vstáváním my a mě připadá půl sedmá fakt smrtelná
    chceš medovník :-)) to by u nás znamenalo, že dítě sežere můj a mužův, aby se následně dožadovalo vlastního

    • Bylo to fakt super a doufám, že jsme tam nebyli naposled…
      Vidíš, já mám půl sedmou (dneska!) jako luxus, dýl ani nepotřebuju 😀 šestá ujde, pátá je zlo, ta čtvrtá smrt. Ona když vstává takhle brzo, tak pak ještě usne, no ale co je mi to pak platný – už jsem zombifikovaná
      Medovník-dovedu si představit 😀 u nás se teď přežívá na suchý rejži, suchých těstovinách, ovoci a polívkách, což považuju za strašnou nespravedlnost-já ani jako dítě polívky moc nemusela, v dospělosti téměř nevařila a teď abych se kvůli princezně učila kapání a bramboračku 😀

      • S tím ranním raným vstáváním je to u nás stejný, úplně jsem se děsila, kam až to spolu s prodlužováním dne zajde (k půl páté). Ale pak to naštěstí odeznělo, nicméně kolem 6 bývají už nesnesitelně aktivní oba a připadá mi to na životě s dětmi jako největší oběť (v pracovních dobách jsem brala jako vykořisťování vstávat na půl 8…naivka!).

        • děvčata děsíte mě, snad si to třetí kus nevybere za oba dohromady 🙂 když čudle nechodí do školky vstáváme kolem půl deváté, jinak ho budím po sedmé a Pizejsku nechávám spát, ta se budí až po tom, co se vrátím ze školky, ale na druhou stranu dlužno podotknout, že u nás se nechodí spát v sedm, slečna plus mínus půl devátá a čudle v devět

          • Kdyby se u nás chodilo spát v sedm, tak ani neceknu, ale bohužel v poslední době je to mezi devátou a desátou… z čeho bere tu energii, když ani nespí, ani nejí, to mi navždycky zůstane záhadou 😀 ale samozřejmě držím palce i ke třetímu spavýmu kusu, já to aspoň furt mám možnost nějak doodpočívat přes den.

          • To máte naprogramovaný v genech, u nás jsou zase nespavý oba. A to vytuhnou taky mezi 8-9. Stejný, jako když některý děti z okolí zase nejedí – taky nikdo netuší, z čeho přežívají, ale snědí dvě jahody, jeden bonbon a špičku rohlíku a vypadají úplně stejně jako naši rozežerové. Quanti klóbrc dolů, kombinace obojího je celkem šílená. Ale já jsem taky údajně nejedla a nespala, tenkrát jsem se jen o chlup vyhnula ozdravovně…a fakt nemám problém ani s jídlem, ani se spánkem. Ono se to tak za 15 let srovná;)

          • Hele zatím si nechci stěžovat, ale kdybych to měla dvojitě, asi si půjdu hodit 🙂 ale znám i lidi, co jsou na tom s tím spánkem hůř, jakože dítě se ještě v roce budí co půl hodiny… proti tomu pidižvína občas tu noc i dá 🙂

        • Já taky zamačkávala budík v půl osmý horko těžko a kupodivu mi teď ta šestá ani jako taková oběť nepřijde. Co fakt nedávám, jsou ty vstávačky ve čtyři a dřív – i když po těch dvou hodinách nakonec odpadne, já minimálně tu druhou hodinu jedu na totální rezervy, i když jen ležím na gauči a otevřu oči jednou za pět minut.

          • ted když jsi napsala o vstavani co pul hodinu, jsem si uvědomila, že čudle vstávalo do cca 14 měsíců co hodinu, ale asi jak to bylo jen jedno dítě, nebo jak pak spal do devíti, tak mi to nikdy nevadilo a to jsem ho do 10měsíců kojila cca 8x za noc, v tomhle je pizejska uplne jiná už jako mimino obcas prospala noc a od tý doby co je odstavená, tak spí celou noc běžně

          • To teda musím Briguli přiznat kredit, ani v porodnici nevstávala častějc než za tři hodiny. Kolem druhýho třetího měsíce dokonce prospala celou noc, užívala jsem si to a moc se nechlubila, protože jsem měla obavu, že to nevydrží, a taky se to s příkrmama podělalo 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.