Osada Rohy u obce Bohy (28. týden)

Za minulý týden jsem zapomněla zblognout dvě zajímavosti. Za prvé, koupili jsme ten dripper, i když Marcela už mě za to asi nepochválí, protože počítám, že během šestinedělí nebude mít na blogy čas, a za druhé mě pobavila jedna dvoudětná maminka s nosítkem na zádech, kterou jsme potkali na procházce po sídlišti. Měla chlapečka asi ve věku Brigule a ti dva si celkem padli do oka, prozkoumávali spolu okolí a měli stejné hlášky. Akorát že tím pádem postupovali rychlostí asi dva metry za pět minut a maminka ještě se starší, asi čtyřletou holčičkou měly viditelně někam namířeno. Strašně jsem obdivovala její trpělivost, já když někam cíleně jdu, většinou po deseti minutách popelení nacpu Bibinu do kočárku a jede se. Maminka naprosto v klidu, až nakonec asi po tři čtvrtě hodině, co jsme se takhle hlemejždili, ruply nervy sestřičce a naléhavým hlasem zažádala: „Ma-mi-vem-ho-na-zá-da!“ 😀

V úterý jsem zato zažila setkání dost nepříjemné. Máme pod sídlištěm pole a pod polem jsou nějaké zemědělské usedlosti, v jedné mají slepice a Brigitka tam hrozně ráda chodí očumovat, komandovat a strkat slípkám nedozrálé obilí přes plot. Zase tam takhle stojíme, když se najednou u plotu vedlejšího domu zjeví tak sedmdesátník a pronese „Á, dvě kočičky, to mám rád, mnohem radši než kocoury.“ Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že mluví o nás a na mě. Aniž by se dočkal reakce, začal rozvíjet svůj monolog k tomu, jak ho prokádrovali už v patnácti, jak umřela jeho žena v motolské nemocnici a jak mu stavba sídliště zkazila vodu, přičemž mi setrvale říkal kočičko a tykal. Nedokážu být nezdvořilá, tak jsem jednoslabičně přikyvovala a při první příležitosti (těsně poté, co konverzace dospěla k bodu „co dělá tvůj kocour“) popadla Briguli a zmizela. Ke statkům už mě nikdo nedostane ani párek volů.

Z úterý na středu jsem měla sen, extra epický i na moje poměry, doteď nevím, co si o něm mám myslet – byla to svého druhu rodinná sága, pamatuju si otce-vědce, který se podruhé oženil, jeho stárnoucí syny, dceru introvertku až sociofobku, která vystudovala záměrně úplně nevyužitelnou školu a bydlela sama v malém zděděném bytě. Ten byt se nacházel ve čtvrti, kam bychom se měli na podzim stěhovat, a kromě toho rodině patřilo i naše bývalé rodinné sídlo – dům vypadal úplně jinak, ale na zahradě pořád rostly maliny a rybíz a já si mohla natrhat a cítit se tam jako doma. Jenomže jako doma, to byla právě ta potíž: nepamatuju si, jakou roli jsem v tom příběhu hrála, připadala jsem si jako něco mezi jednou z postav, vypravěčkou a nezúčastněnou osobou zvnějšku.

Dítě začalo trochu jíst, občas se dokonce i stane, že prohlásí, že má hlad, případně je jí porce malá a vyurguje si přídavek. Pořád má ale celkem omezený repertoár, přičemž nejoblíbenější jsou polívky. Než jsem ji měla, uvařila jsem tak jednou za čtvrt roku kuřecí vývar a jednou za rok uzenou polívku s kroupami, protože já na polívkách nikdy moc nebazírovala a přišlo mi to jako moc zbytečné práce, když jde udělat víc „hlavního chodu“. Bríga je ovšem po tatínkovi polívková a já jsem se kvůli ní musela naučit nejdřív kapání a teď dokonce bramboračku. Považuju to za vrcholnou nespravedlnost.

„Modráskové třepetaví, mně to taky lítat baví. Když už to znáte zpaměti, půjčíte křídla Brigčeti?“ aktualizuju básničku z leporela. „Koti,“ opraví mě hned Brigule.

Je to možný, že v devatenácti měsících umí doříkávat básničky? Vůbec mi připadá nějaká děsně velká, připadá mi, že za poslední týden zas hrozně vyrostla a dospěla. Ale to asi zase sepíšu někdy jindy někam jinam.

Nečtu. Respektive nečtu beletrii, nějak mě ze dne na den úplně přestalo bavit nořit se do příběhů. Asi to přejde, asi holt občas potřebuju pauzu. Místo toho občas ponořím oko do memoáro-kuchařky, fejetonů nebo knížky o Hitlerovi. A čtu noviny. Elektronické předplatné zadarmo je docela fajn věc.

Trochu se socializuju. Ve čtvrtek tu byl Karel (Brigitka se ho trochu bála, ale nakonec ho oslovila „Kája“), v pátek jsme se sešly s Ilonou a jedenačtvrtroční Valinkou na Smíchově a šly do parku Sacre Coeur. Je tam fajn hřiště pro prcky, bylo po dešti trochu mokré, ale dalo se a holky se zabavily. Díky Ondrášovi za tip 🙂

V sobotu jsme ráno udali dceru babičce a čekal nás bezdětný den – takže jsme jeli rovnou do Ikey koupit dětskou postel 🙂 Briguš už totiž umí přelézt postýlku a tím pádem tam s ní při usínání musel stejně vždycky někdo být… a nechat se ráno pozorovat stojícím mimozemšťánkem shlížejícím od rantlu klecového lůžka, to taky není nic moc probuzení. Ikea má zrovna akci na 15 % zpět ze všech postelí a matrací, což jsme nevěděli, ale bude se těch šest stovek hodit 🙂

Po obědě hradovýlet, už jsme jak Puffin – na její tip Krašov a bylo to fajn, oceňuju hlavně přístup z parkoviště prakticky po rovině, na rozdíl od Týřova 😀 Potěšilo pár malin a borůvek kolem cesty, naopak trochu smíšené pocity jsme měli z hradního občerstvení a merchandisingu – pámbuví, že jsem si něco koupit chtěla, ale fakt jsem si nevybrala. Tak aspoň pár drobných do kasičky pro provozovatele. Při plánování trasy Lvíček našel, že parkoviště je za osadou Rohy u obce Bohy a tahle destinace fakt nešla zapomenout… 😀

Brigitce jsme přivezli jako odškodné ikeácký parníček a odvezli si ji seznámit s postelí. Napoprvé trvalo dost dlouho, než usnula, ale to protože jsem byla idiot a nezhasnula lampičku (dřív jsem ji naopak rozsvěcela, aby se při usínání nebála, hlavně když jsme ji nechávali samotnou v pokoji). Po zhasnutí už to byla otázka pár minut a trochy chrutí v posteli a nakonec spala celou noc, nespadla, jen párkrát zakňourala, když ji něco bolelo, a stačilo podát ruku přes nízkou zábranu a zase vytuhla. Ráno se asi deset minut probouzela instalací do různých poloh a když nakonec proloupla oči, popadla rantlík a přelezla k nám – MNOHEM lepší probuzení než pidižvík stojící za mříží s pohledem nespokojeného policajta.

Dneska jsme ji vzali s sebou a jeli do Loučně na labyrinty a Robina Hooda. Čtvrt hodiny vydržela koukat, jak do sebe ochotníci mlátí meči, cepy a dřevěnými tyčemi, pak si šla prohlédnout dravce a sovy a nakonec skončila asi na půl hodiny v plastovém domečku na pískovišti. Lvíček ji vzal do buxusového bludiště a bafal na ni za každým rohem, koupili jsme si malinovku a zmrzlinu (z které nám půlku sežrala s náruživým Hami hami! a umatlanou půlkou obličeje) a po úžasně příjemných dvou hodinách začalo pršet, což nám vlastně ani nevadilo. Za ještě mírné přepršky jsme došli k autu a tam nás teprve zastihnul opravdový slejvák, tak rychle Bibinu do sedačky, složit golfky a na cestu. S bouřkou jsme jeli krásně celou cestu až do Prahy, přitom po pravé straně tak pět kilometrů od nás bylo modré nebe 😀

No a nejlepší je, že Lvíčkovi začíná dovolená, tak jestli se nezblázní počasí, můžeme ve výletování pokračovat…

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

7 komentářů u “Osada Rohy u obce Bohy (28. týden)

  1. Hmmm, krásný Krašov, zas tam někdy musíme zajet!

    Brigča se s postelí srovnala parádně, určitě to pro vás bude pro všechny lepší. Teď jen vytunit to usínání 🙂 A mimochodem, má ji krásnou, v té bílé, jak princezna 😉

    A do Loučně se taky s dětma chystám… (Ehm, jsem si jak debil musela najít, co je to buxus, furt jsem mylslela, že to je nějakej překlep… 😀 😀 No, zase jsem chytřejší :D)

    • To je naše oblíbená rodinná hláška, luxus buxus! 😀 Loučeň je fakt super, teď přes léto jsou tam navíc i ty akce s Robinem Hoodem, to by se mohlo klukům líbit 🙂

      Dneska zase spala jak dřevo a i to usínání bylo trochu poklidnější, byl tam s ní L. a nechal ji, ať si dělá, co uzná za vhodný – já se ji snažila držet na posteli, protože jsem měla pocit, že když bude takhle zevlit, neusne nikdy, ale asi jsme z toho byly jen obě nervózní a ona si potřebuje před spaním kutit svoje, dokud se neunaví.

  2. Marcela pochvali, Marcela vyfasovala hodny miminko a pohodovy sestinedeli a u kojeni serfuje:-) tak jak vam.z dripperu chutna? A kterej jste koupili, hario?

    • To je ideální, tak ať to vydrží 🙂 Koupili jsme Clever Dripper, Lvíček je výsostně spokojený, já se za sebe přiznám, že mám aktuálně nějaký nekafový období a prostě mi to připadá moc silný. Ale nevadí, jsem ráda, že ho máme…

      • clever dripper mi přijde způsobem přípravy podobný french pressu a ten klasický dripper bude ještě trochu jiný (resp. kafe z něj). Ale jen odhaduju:o) Kdyžtak můžeš někdy přijet, přivézt clever dripper a uděláme si kávu v obou a můžeme koštovat:oD

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *