V sobotu jsme odvezli dítě k babičce hned ráno. Plán byl nevařit, na oběd skočit do mekáče a hned vzápětí vyrazit na Koněpruské jeskyně (kam jsem se chtěla podívat, dokud bydlíme na téhle straně Prahy) a přilehlou naučnou stezku Zlatý kůň. „A co kdybysme byli víc buržousti a míň čuňata a sjeli cestou do Blackdogu?“ navrhnul Lvíček… a já nakonec souhlasila.

Byla to dobrá volba, víkendová specialita Farmář z Kentuckey (sic) a steakové hranolky s domácím kečupem se pochopitelně žádnému fastfoodu nemohly rovnat. Do Koněprus jsme dorazili před jednou, ale prohlídku v jednu jsme těsně nestihli – a asi to byl osud, protože tak bizarní zážitek z prohlídky už jsem dlouho neměla.

13:20 dorazila od pohledu strašně zpruzelá průvodkyně. Možná tak vypadala pořád, připomínala mi – zkřiveným úsměvem a později i dikcí – Zuzanu Bydžovskou v nějaké dost nesympatické roli. Nabrala výpravu a vešli jsme do jeskyní.

Byla jsem už v několika jeskynních komplexech, před dvěma lety v Bozkově a kdysi v Demänovkách. Vždycky nám na úvod řekli, co to vlastně je krápník, jak vzniká a jakou „rychlostí“ roste. Tady se nám u dvou krápníků, které jakoby už už srůst, dostalo ponaučení, že se jim říká Věčná touha, protože rostou „strašně pomalu“.

Na první zastávce jsme se dozvěděli, kde vlastně jsme, co si projdeme a co se v jeskyních nesmí dělat, načež asi pětiminutový výklad shrnula pro přítomné cizince „we’re on the stop one, don’t smoke, don’t eat and don’t touch the decoration“. O jednu anglickou větu se pokusila ještě asi dvakrát, načež výklad v angličtině ustal úplně. Vřele doufám, že cizinci měli nějaké průvodce. „V místech se sníženým stropem dbejte zvýšené opatrnosti,“ varovala nás (cizince ne, ti ať si klidně namlátí…) ještě místo lidského „pozor na hlavu“, tak jsem pak každou chvíli L. upozorňovala: „Dbej zvýšené opatrnosti!“

V další jeskyni se nám dostalo aspoň informace, co je stalagmit a co stalaktit, což stejně víc než polovina účastníků hučela s ní. „A těm úzkým se říká brčka,“ dodala a vysloužila si smích pubertálnější části exkurze. „Ano, je to skutečně po těch brčkách na pití,“ dodala neohroženě. Pravá zábava ale přišla ve chvíli, kdy se jí někdo na něco zeptal – třeba jak vznikají excentrické krápníky. „Ono to třeba praskne a ta mineralizovaná voda po té prasklině…“ „stéká…“ nadhazuje dotazující. „Nestéká, právě že nestéká… ona se tam hromadí a pak to praskne a to může jít právě proti těm zákonům gravitace.“ Příčinu nebo způsob vzniku jsem z toho nepochopila (podle wikipedie a jeskyňářských stránek se mimochodem žádnou teorii nepodařilo prokázat), ale mohla jsem Lvíčkovi spiklenecky pošeptat „Nestéká, Péťo, jednou provždy nestéká!!“

Vtipná byla i jeskyně, kde jsme měli hádat, co nám které útvary připomínají. Průvodkyně přicházela s názvy jako „žabí král“ nebo „poustevník“, my s L. mlčeli, protože nám všechny krápníky více či méně připomínaly pouze falické symboly, a skupinka mladých motorkářů prohlásila, že jeden krápníkopád vypadá jako Vetřelec. „Hm… Jo… No jo… A jak že to vlastně vypadá ten Vetřelec?“ dotázala se průvodkyně.

Nebudu to natahovat perlami z ostatních sálů typu „mince byly v provozu v letech XY“, vrchol prohlídky ale byl, když nám v jeskyni zhasla. Nastala naprostá tma… z které vystupovala fosforeskující kostra na mikině jednoho kluka. Všichni jsme se smáli, jen průvodkyně si nejdřív ničeho nevšimla, a když jsme jí řekli, o co šlo, zhasla znovu, podívala se a nejistě pronesla „Aha… Hm… A on na něj někdo svítí, nebo co?“

Díky tomuhle kabaretu mi ani nevadilo, že jsem si doma zapomněla svetr – chlad v jeskyních byl první půlhodinu až příjemný, tu druhou se dal vydržet a na sluníčku jsme zase rozmrzli. Vydali jsme se hned na stezku Zlatý kůň, ale dohnalo mě těhotenství a v půlce jsem přemluvila Lvíčka, ať to ohneme na parkoviště. Chvíli jsme bloudili, mimo jiné i přes opuštěnou chalupu v rokli, kam nevedla žádná přístupová cesta (jen ústí jedné z jeskyní), ale nakonec se zorientovali. A za odměnu se zastavili v berounské Bille na nanuka 🙂

Hloh – podzim je tady!

A ještě pár fotek ze zbraslavské minizoo, které jsem byla líná dávat do minulého příspěvku. Jednu chvíli okolo nás projel cyklista, což samozřejmě Bibina hned okomentovala: „Kolo!“ „Kolo kolo mlýnský,“ nahrál neuváženě Lvíček, načež dítě přešlo cestu, chňaplo mě za ruku a začalo kroužit 😀

Se srnečkem

Žbluňk!

Druhý největší hit – schody

Dlužná fotka s kafem + pár selfíček 😉