Je to tady. Z druhého miminka nám vyrostlo batole, my jsme si oddechli, že jsme přežili ten první rok, a Viki je bez nadsázky v sedmém nebi, protože mám ten dojem, že z nás všech ten miminkovský rok prožíval nejhůř on. A že to nebyla jednoznačná soutěž! První rok byl přesně tak náročný, jak jsme čekali, že bude – plus ještě okořeněný o stěhování. (Příští víkend snad konečně vybalíme poslední krabice ze sklepa… yay!)

Viktorek už pár týdnů zvládá několik krůčků, ale zrovna dneska se rozhodl, že batolecí věk oslaví chůzí, a přegolemil půl obýváku. Dostal knížky, Duplo vláček a stejné křesílko jako Brigča, ze všeho měl ohromnou radost – největší asi z vláčku. A z dortu. Jen teď nevím, kdo sní ten zbytek jablečného pudinku s piškoty 🙂

Četla jsem si pro inspiraci, co jsem tu psala o prvním roku Brigitky. Moje pocity jsou teď o hodně jiné, přece jenom je to podruhé, už jsem tušila, co mám čekat, a zároveň to není takové to opojení každou novinkou jako u prvního miminka. To neznamená, že bych Viktorka neměla ráda. Moc ho miluju, je na rozdíl od Bibinky v tomhle věku tulivější, takový medvídek – Bibi si třeba vůbec nehrála s plyšáčky, dokud neobjevila v necelých dvou letech hru typu „plyšová Šmoulinka jde na nákup“, Viki je taky dlouho ignoroval, ale teď už se s nimi moc rád prostě mazlí. Je to inženýr a má rád mechanické hračky, třeba se sám od sebe naučil pískat na píšťalku, kterou našel na popruhu Bibinčina batohu. Spoustu věcí taky umí a nedělá, třeba víme, že umí smrkat, ale při přiblížení kapesníku odvrací hlavu. Nebo ve tři čtvrtě roce říkal na jídlo „papa“, s tím už se neobtěžuje. Obecně umí míň slov než Bibi, kromě máma a táta nám ještě občas řekne na pozdrav „aho“ (a to je ultrasladké) a šlo by mu taky nene, ale radši důrazně vrtí hlavou. Dneska se chystal sníst mouchu, která seděla na zdi, a když mu uletěla, ukazoval na zeď, kroutil hlavou a říkal nene 😀

Čekám ještě náročného zhruba půl roku, na druhou stranu za dva měsíce už by mohlo být teplo, to na ně naházím pár svršků, sbalím svačinu a odeskortuju je na hřiště, kde budou konečně moct být oba. Na Vikim je opravdu znát každý čtvrtrok, i každý měsíc, a s každou novou „dospěláckou“ dovedností je mnohem spokojenější.

A taky jsme ho dnes ostříhali. Sluší mu to.

Chlapečku můj, jsem moc ráda, že tě mám, a moc zvědavá, jak se budeš vyvíjet dál. Stejně jako Bibi, i ty máš některé stránky osobnosti k pomilování a jiné, z kterých lze tušit budoucí problémy. Ty k pomilování jsou ale ve velké většině. Za nic bych tě nedala. Zůstaň můj mazlíček 🙂