Týdny se mi slily, na to, jakej je vlastně aktuální, se budu muset podívat do google fotek a do kalendáře. Ale je mi to jedno. Nebudu číslovat, tohle bude stejně takový shrnutí celýho uplynulýho měsíce a zároveň aktuálního stavu. Včera jsme totiž nechali Bibču s babičkou u prababičky na chatě v Podkrkonoší a dneska ráno odjel Lvíček na dvoudenní služebku. Ještě domžouráváme, doslzíváme, dokašláváme a dosmrkáváme – ale vesměs se dá říct, že po víc než třech týdnech konečně nikdo z nás není akutně nemocný. Mohla jsem vydechnout a zase se nadechnout, jít s koblihem nejen na hřiště před barákem, ale i na farmářské trhy metrem, odtáhnout postel a vyluxovat pod ní i ve všech šuplících, umýt všechny dveře a zárubně (moje tajná touha už asi dva měsíce), odplísnit koupelnu a pár dalších drobností. V klidu se najíst. Pustit si k večeři zprávy. A za odměnu si objednat mp3, kterou jsem vybírala v zásadě celý měsíc a pořád se potácela mezi tím, kolik za ni chci dát, co od ní potřebuju, jestli si nemám koupit jednoúčelový superlevný šmejd z eBaye, nebo trochu dražší a trochu chytřejší šmejd z eBaye, nebo relativně drahý a pravděpodobně podobný šmejd z českého obchodu, ale s českou zárukou… kvadratura kruhu hadr. Vybrala jsem Transcend MP350 a kromě toho, že ovládání je extrémně neintuitivní, jsem nadšená. Malý, lehký, s klipsem a 8GB je pro mě tak akorát. Ovšem z formulace „při prvním spuštění rádia se najdou a uloží stanice“ a faktu, že jsem extrémně dlouho nedokázala najít jiný způsob ukládání předvoleb, jsem nejdřív málem vyletěla z kůže 😀 Asi si vezmu mazlíka dneska do postele 😉

Minulý týden měl Lvíček dovolenou a byla nabitá, minimálně v rámci našeho klempírování. V sobotu (po dopoledni s V na oční pohotovosti) jsme jeli s Bibi na Křivoklát a byla na svojí první prohlídce hradu. Čtyřicet pět minut „dětského“ okruhu gotickými paláci a překvapila nás, jak byla hodná, skoro nevyrušovala a celé to vydržela. Je už fakt velká, kočka naše. Kobliha hlídala babička a stejně tak v neděli, kdy jsme zase ve třech vyrazili na Merlinův statek za ovečkami, kozami, klokanem, velbloudem a zajezdit si na poníkovi. Bibinu ovšem stejně nejvíc okouzlily místní kočky, mourovatá a rezavá, a jelikož má mourovatou plyšovou, od té doby celý týden omílala, jak potřebuje ještě rezavou a musíme ji jet koupit do plyšárny. Mám chuť si pořídit hračkářství a pojmenovat ho Plyšárna 😀

V pondělí zoo. Nebylo to až tak úplně splavné jako o Velikonocích, protože Vikimu rostou zuby a byl protivný, i když už mu oči nehnisaly. Ale dalo se. I když B místo zvířat nejvíc bavila tramvaj, v které jsem jako dítě jezdila už já, nové prolézačky Bororo a především dřevěná gorilí maminka. (Já viděla malé gorilátko a byla jsem spokojená :D)

V úterý odpoledne vzal Lvíček s tchyní děti na zahradu a já měla neočekávaný opušťák. Šla jsem na procházku, četla si… uteklo to, ale bylo to super 🙂 Ve středu pak tchyně hlídala odpoledne obě děti a my si zašli na společnou procházku a svačinu (do Uga, no – bylo to dobrý, nicméně denně bych tři stovky za svačinu dávat nechtěla :)). Ve čtvrtek jsem kobliha ještě šetřila a byli jsme spolu jen dole na hřišti, Lvíček s Bibi se jeli vyřádit do Chuchle na hřiště a pro formu zkouknout zvěř v lesní zoo, a v pátek jsme vyrazili do Mirákula. Viki je na to popravdě ještě malej, tady je každý měsíc znát a holčička rok a tři čtvrtě tam už běhala po lanových atrakcích, zatímco on se popelil v kamínkách, zhoupnul se na pár batolecích houpačkách a v zásadě se to pro něj moc nelišilo od hřiště, až na jednu věc – ohradu s kozama. Ty si hladil a mohl se z nich zbláznit. Usnul po obědě, zatímco k smrti znavenou pidižvínu jsme odtamtud museli odnést za vzlykání „já nejsem unavenááá, já tu chci ještě býýýt!“ Pak přiznala, že unavená je, a usnula mi na rameni u auta, zatímco koblih se při překládce naopak probudil a neusnul celou cestu. Ale byl hodnej. Přestala jsem jezdit mezi dětma vzadu, protože tam jednak není místo na ramena a jednak se mi tam dělalo špatně. Bibina to první dny nenesla moc dobře a žadonila, abych jela vzadu s nimi. „Maminka je na to moc velká,“ snažil se jí to vysvětlit Lvíček a ona s odzbrojující logikou namítla „ale včera na to byla malá!“ „Nojo, ale včera jsem se málem poblinkala,“ mohla jsem trumfovat. „Udělalo se mi špatně a musela jsem si doma sednout a dát si colu.“ „Ty jsi šetsila oči a pak ses poblinkala – blé, blé!“ uzavřela to dcera po svém. (Oči jsem šetřila o víkendu při tom zánětu spojivek. Brigule teď vždycky zavře oči a tvrdí, že „šecí oči“…)

No, slaměný večer mi pomalu končí, ale blogy a fotky snad zvládnu dohánět i jindy během týdne. Snad. Už se radši k ničemu neupínám, ale když už nic jiného, dnešek byl boží…