Úmysly byly, ale v nahrávání fotek za 2. týden jsem se zasekla v pátku a pak už nějak nebyla příležitost ani dookomentovat, ani napsat blog. Balili jsme totiž na hory.
Máme dítě v soukromé školce. Povinné to není, ale dvakrát ročně organizují pětidenní „školku v přírodě“ v rámci socializace a dalšího vzdělávání dětí ve sportech vyšších vrstev (po školkovém tenisu lyžařská školička – občas jsem měla takový retro pocit tak o osmdesát let zpátky, kdy dívčinky z lepších rodin chodily v bílých sukýnkách na kurty a v zimě ve šponovkách na svah). Letní školky už jsme se zúčastnili, tenkrát s jedenačtvrtročním koblihem – byla to naše první celorodinná „dovolená“ a troufli jsme si na ni vzhledem k jeho likvidátorství jedině díky tomu, že vedení slibovalo dopolední i odpolední hromadný program. Zbytek času jsme strážili kobliha, aby nespadnul do jezírka, nespadl ze schodů nebo se nezamotal do elektrického ohradníku kozí pastviny. A šlo to, ale fakt jen díky tomu „hlídání“ minimálně 4-5 hodin denně.
Tentokrát to bylo náročnější: lyžování bylo jen hodinu dopoledne (a pro zájemce/pokročilé hodinu odpoledne, ale zhodnotili jsme, že B by na to byla moc unavená; nakonec celý pobyt bojovala s kašlem a se ctí, ale jen tak tak dávala přesně tu hodinu dopoledne) a to ještě obnášelo dovoz na svah, vypravení do školičky a za hodinu zas vyzvednutí a odvoz. Spolu s nějakým okukováním a pořizováním fotek to jednodětný čas smrsklo na minimum. Navíc Viki byl sice o dost rozumnější než v létě ohledně vrhání se do životu nebezpečných situací, ale na druhou stranu nám pobyt komplikovala jedna nečekaná potíž.
Koblih nesnáší sníh.
Ověřili jsme si to během prvního dne, kdy byla Bibi na svahu, Lvíček vytáhl boby a plánoval, že vedle sjezdovky bude s Vikim bobovat. Sjel si minikopeček dvakrát, odmítl znova nastoupit a nepřejte si vidět, co s ním udělalo, když se náhodou dotknul holou pokožkou sněhu 🙂 takže jsme Bibinčiny lekce trávili ve skibaru, fotil Lvíček a když jsem chtěla vidět závěrečný závod, stálo mě to tak padesát procent sluchu a půl balíčku Kolonád.
Fotky z předškolkového týdne, z kterého už si skoro nic nepamatuju 🙂
Nojo, přesně vím, s tou nesnášenlivostí sněhu:( Mně by teda vůbec nevadilo mít jedináčka, co nemá rád sníh, ale když druhý dítě sníh miluje, je to blbý. U nás nepomohlo vůbec nic, časem se to krapet zlepšilo samo. Ale upřímně by mě překvapilo, kdyby se to časem nějak úplně zlomilo a obrátilo a z Čičman byla závodní sjezdařka.
Jako takhle, ona B není naštěstí nijak extra zimní živel, pořád vzdychá po jaru a létu a bez problémů se přizpůsobí indoorovým aktivitám, takže když jsme přežili ty hory, tak už asi tu zimu máme zvládnutou a za rok to bude zase jiný. Přinejhorším půjdou bobovat s L sami, to mi asi žíly trhat nebude 🙂
Tohle měla Pizejska ještě loni, odmítala na sníh šlapat byť jenom v botech o doteku hole kůže nemluvím.. boby a sáně naprosté scifi, jak se to pohnulo spustila, jako bych ji čtvrtila. Letos po tom není ani památky, jakmile začne padat sníh skáče metr vysoko a chystá se ven a ve sněhu se válí asi úplně nejvíc ze všech 🙂 to jen, že naději máš 😉
Jo, já to nevzdávám 🙂 trochu mě to prudilo, když jsem chtěla koukat na B na svahu, ale venkoncem s tím nemám zas tak moc problém. Doufám, že tak za měsíc by mohlo být už po zimě a nastanou veselejší časy bláťáků na hřišti 🙂
To asi přejde časem, 🙂
Asi jo. Ale tak i kdyby ne… to už mě ohledně dětských kapriců asi víc štve, že B nejí rozinky 😀 jako dítě jsem sněhové aktivity milovala, ale jak jsem zestárla, zpohodlněla jsem a už taky radši dřepím ve skibaru 😉