Přišel únor. Měsíc, který jsem nikdy neměla ráda, dokud se mi před dvěma lety nenarodil Viki a neumožnil mi tak na něm najít aspoň něco pozitivního 😉 V únoru už melu z rezerv. Prosinec zabírají Vánoce, v lednu se jede jakž takž samospádem, ale v únoru docházejí síly a přitom to jaro ne a ne přijít.

Já tedy popravdě jedu v módu „Velikonoce“ už od poslední novoroční petardy. Minula jsem se povoláním, protože se svým naladěním jsem měla bez diskusí pracovat v nějakém ženském papírovém časopise – od konce prázdnin mám v hlavě Vánoce a od ledna zase Velikonoce, vůbec by mi nevadilo shánět v srpnu recepty na cukroví a na Nový rok předpěstovávat kočičky.

Aktuálně předpěstovávám akorát řeřichu a pár nějakých bacilů – od hor jsem se ještě necítila úplně zdravá a Lvíček to má stejně. Viki včera lehnul s rýmou, u Bíby to čekám zítra a že mě začíná bolet v krku, to by mi až tak nevadilo, jako spíš to divné sípání/chrčení, co cítím občas mezi výdechem a nádechem na plicích a připomíná mi to šustění autíček na setrvačník, která jsem měla jako socialistické škvrně. Nicméně na únor to není nic zas tak výstředního – to je prostě měsíc nemocí, sezení doma a kvílení „já už bych chtěla, aby bylo jaro a léto!“

Lvíček si koupil auto.

Já si koupila nový notebook.

Nějak si člověk radost dělat musí 🙂

Fotky tady.