Tak už jsme zase o měsíc blíž a já bych měla shrnout pár poznámek, ať to všechno nezapomenu.

Jak se mám já:

Skončila jsem v práci, před týdnem a půl. Jsem za to vážně vděčná, protože jednak motivace ke konci jedenáctiměsíčního kontraktu nebezpečně konvergovala k nule, jednak se mi po delší době vsedě začínalo blbě dýchat, takže jsem musela dělat časté přestávky – vleže. Ještěže má Google tolik pohovek 😉 Močák už nebývá tak okupovaný, zato se mi vrací noční křeče do lýtek, takže beru hořčík a snažím se ho nebrat zas moc, aby se mi v těle zbytečně nekoncentroval, čímž pádem jsou ty noci občas trochu dobrodrůžo – zvládnu tu nohu narovnat, než dostanu křeč, nebo ne? Jinak je mi fajn, nemůžu chodit už moc rychle ani dělat moc fyzicky namáhavých věcí, ale funguju.

Jak se má miminko:

Vypadá to, že čekáme budoucího olympionika, a to zejména v případě zavedení disciplíny „kopání tatínka do ucha“ 🙂 Viděli jsme ho na dalším ultrazvuku, tentokrát zase jen malém v rámci standardní prohlídky; zdá se být v pořádku a tentokrát na nás udělalo úplné cheerleaderské gesto ručičkama (zabíráno shora). Je čím dál aktivnější, což nás těší (ale fakt se děsím, jestli mu to vydrží i dál :D).

Jak koexistujeme:

Přes poslední měsíc mi hodně vyskočilo břicho, takže už vypadám doopravdy těhotně a ne jen přežraně. To v kombinaci s častými a výraznými pohyby miminka přispělo k tomu, že už jsem v zásadě přijala fakt, že jsem těhotná – dokonce bývám těhotná ve většině svých snů, takže to evidentně vstřebalo už i moje podvědomí. Pořád mi ale ještě připadá neskutečné, že za pár měsíců budu mít opravdu svoje vlastní maličké miminko. Už ne nereálné, jen spíš v té poloze, kdy nevěříte tomu, že jste opravdu od Ježíška dostali letenky na Mauritius nebo že vás vybrali na prestižní zahraniční stáž. Ne, že bych si to tedy idealizovala až tak strašně moc; ale čím dál víc si říkám, jak bude asi vypadat a jaké bude si ho poprvé pohladit… Uvědomuju si, že to bude náročné, ale stejně jsem na ten první kontakt celá nedočkavá (a jedním dechem prcka ubezpečuju, že to do toho prosince vydržím a hlavně ať se kouká dopéct :)).

Jo, a pregnancy brain začíná útočit, ale ve velké části případů ho pořád jakžtakž zvládám korigovat 🙂