Máslo na hlavě, šutry v břiše (15. týden)

Jasně. Když máte děti, čekáte spoustu nečekaných věcí. Nemoci, destrukce, změny režimu. Ale minulý týden nějak vybočoval z toho, na co jsem poslední dobou byla zvyklá.

Jednak ty nemoci. Normálně nás buď bolí v krku a pak se spustí rýma (Bríga, Lvíček) nebo to spadne na průdušky (Viki a já). Teď jsem měla poprvé asi od gymplu všechno dohromady a navíc mi bylo někdy od středy do soboty každý den hůř. Teď se to trochu zvedá a děti šly od úterka do školky. Ale celý minulý týden byly jako na houpačce, večer jsme většinou šli ven a ráno to zas stálo za houby. Těch sirupů, co jsem do nich nalila…

A teda, ještě ty historky okolo… Minulé pondělí si B šla bez dovolení vykutat něco z lednice a shodila na sebe otevřenou smetanu. Takže jsem jí ještě před snídaní musela mýt vlasy a L vtipkoval, že má máslo na hlavě. Měla. Ve středu zase V dostal na procházce lízátko, které mu upadlo do štěrku, L mu ho zabavil. V ho vyžebral zpět pod podmínkou, že ho nebude dávat do pusy… takže schlamstul plné lízátko kamínků a tři dny pak nebyl na záchodě.

Takže takovéhle tady máme srandičky… jo a za tři týdny se jakože stěhujem neboco.

Fotky zase bez komentářů… možná někdy časem.

Naše paní Božena Němcová (13. a 14. týden)

Z narozenin obvykle nemám depresi. Víc než půlku dosavadního života jsem se na ně dokonce freneticky těšila, poslední roky, jak už to tak bývá, spíš míň a míň. Ale pořád jsou to narozeniny, lidi člověku blahopřejí a nosí dárky a kytky. Fair enough.

Zítřejší narozeniny ale patří k těm milníkům, které nesu trochu hůř. Mizerně mi bylo o těch 22., protože to jsem věděla, že Orten zrovna umíral a přesto dokázal stvořit víc lepší poezie, než to já dokážu za celý život. Depresi z třicátin jsem se dokázala šikovně vyhnout velmi čerstvým zjištěním těhotenství, takže jsem celý narozeninový týden (přijeli jsme na Velikonoce z Irska) strávila hrdým konspirováním, hledáním výmluv pro nepřipíjení a zakuklenou čirou radostí z nastávající životní změny. Ale zítra mi bude třicet šest. A Božena Němcová, jak jsem minulý víkend čirou náhodou zjistila, napsala Babičku v pětatřiceti. Tak to už taky nedoženu, i kdybych psala celou noc.

Ále co. Člověk by si měl asi dávat přiměřené cíle (ale jaké vlastně jsou ty přiměřené?). Na druhou stranu, v těch 22 jsem měla takovou globální životní depku (škola šla do háje, první vážný vztah pomalu taky, jen jsem to ještě nevěděla) a během následujících dvou let se mi život otočil úplně vzhůru nohama a dneska snad už můžu zhodnotit, že k lepšímu. Tak třeba… 🙂

Za měsíc budeme přestěhovaní. Nějak nám to utíká. Trochu pitomé je, že děti už jsou zase nemocné. Už od Velikonoc (ty tak nestojí prakticky za zmínku – s výjimkou velkopátečního výletu do Zájezdu a sobotní večeře a Ready Player One v Goldclassu) a minimálně Viki ještě určitě do konce týdne. Takže dneska zas jenom stručně a bez popisků (časem možná doplním).

13. týden

14. týden

PS: A ještě pracuju na jednom projektu, ale vzhledem k výše uvedenému to taky jde jako psovi pastva… až bude co ukazovat, podělím se.