Ne, že bych tak toužebně vyhlížela čínský nový rok. Vlastně jsem se na něj netěšila vůbec, protože Pes jsem i já, a jelikož se znamení opakují po dvanácti letech a 24 už mi jaksi není, znamená to, že ta příští (za necelé dva měsíce) narozeninová číslovka bude nějaká moc velká!
A ne, že bych se dočkala čehokoli jiného pozitivního. „Už je to tady“ znamená, že nás dohnala každoroční vlna předjarních nemocí. Už v pondělí byly děti nakřáplé. My měli řemeslnickou akci v novém bytě, tak jsem poprosila moji mamku, aby s nimi dvě hodinky pobyla. To dopadlo fajn. Ve středu šla B do školky. Ve čtvrtek taky. Viki pořád soplil. V pátek jsme měli odjíždět na dlouhodobě plánovanou hlídací akci (Lvíček ještě s jedním kolegou „nadělili“ šéfovi víkendové hlídání jejich tří dětí pod heslem, že dva páry se o šest dětí postarat zvládnou).
Ještě jsem nezmínila, že od toho pondělka jsem měla knedlík v krku a rýmu i já.
Zkrátím to: s Vikim jsme neodjeli. Odjeli jen Lvíček s Brígou a já doma lítala mezi pocity viny z toho, že jim nemůžu v tom zápřahu pomoct, lítosti nad idylickými nakašírovanými fotkami a taky lehkým děsem, že kdybych tam bývala byla, jen bych to všem kazila a nezvládala.
Taky jsem asi nezmínila, že to byl už druhý víkend kompletně bez Lvíčka. Vraceli se asi o dvě hodiny dřív, než byl plán, protože nejmladší přítomné dítě (jediného kluka) přes noc zdolaly devětatřicítky. B proti předpokladům po cestě domů neusnula, takže jsme v osm oba uložili a poseděli u grogu (protože jsme oba začínali kašlat) a Streamu.
V noci Bibi skřípala zubama (známka, že jí není dobře). Nechala jsem ji (a V, který ještě není fit, taky) doma ze školky a zrušila naplánovanou schůzku, protože jsem se rozkašlala až do hloubi plic. Lvíček taky zhodnotil, že mu není do zpěvu, a vzal si náhradní volno. Dopoledne proběhlo ještě celkem standardně.
12:05 jsem měla dosmažené řízky (na přání B)
12:10 domíchanou bramborovou kaši
12:15 jsem volala ke stolu, načež přiběhl Viki, vdechnul řízek a pár lžic kaše, dveře rozrazil Lvíček s drkotajícími zuby, spolkl dva paraleny a vykoktal „ddddu sppppát“, a pak se přibelhala Bríga, že ji bolí hlavička, měla 38,2 a nechala se zkrmit 3 lžičky kaše, 1 sousto řízku a 9 mililitrů Panadolu. Tomu říkám úspěšný rodinný oběd.
(Kolem čtvrté následoval u obou opět podobný scénář, B usnula, probudila se v šest s 39,2, dostala opět Panadol a poblinkala se až po dvou hodinách, takže za mě úspěch. A teď už jsem ráda, že jsme s nimi nakonec neodjeli, protože takhle mám aspoň naději, že to – ať je to co je to – dostanu o dva dny později a nebudeme s L umírat synchronně a dětem v obýváku muset na podlahu volně pohodit pytlík kukuřičných lupínků, ať se napasou.)
Už jsem se zmínila, že natáčím tradiční únorovou videochallenge? Kolik záběrů na teploměr s červeným displejem, umdlévající děti v postýlkách a zamračenou oblohu skrz špinavé okno tak může zvládnout?
Fotky (a moc jich, logicky, není) zde.
